Odstartujte svoji knihu

Jmenuji se Veronika Matysová, narodila jsem se 18. dubna 1976 v Praze a mám vydaných zatím sedm knih, pro děti i pro dospělé. Mým posláním je nejen psát knihy, ale pomáhat druhým, aby stejného úspěchu dosáhli i oni.

Napsat knížku a držet ji v ruce, moct si k ní „přivonět“, je naprosto úžasný pocit.Když jsem před více než čtvrtstoletím začínala, myslela jsem si, že to bude snadné. Prostě sednu a napíšu román. Bude to brnkačka, no ne?

No… tak úplně ne. Aspoň ne hned.

„Mám jedno tajemství. Píšu knížku, která se jmenuje: Hanka.”

To jsem si napsala do deníku, když mi bylo čerstvých čtrnáct let. Založila jsem na to úplně nový sešit a nadepsala ho hrdým NOVÁ KNIHA.

Psala jsem a psala a vznikly desítky stran příběhu o dívce z dětského domova, kterou odebrali matce, protože ji týrala a jejího malého bratra dokonce zabila.

Hrozně mě to bavilo a prožívala jsem to mnohem víc než svůj „reálný“ život. Trávila jsem na tom každou volnou chvilku, až jsem skoro celý sešit popsala. 

Jenže pak jsem se zasekla.

Dospěla jsem do místa, kde se příběh hodně zkomplikoval, a já jsem najednou nemohla dál. Už nikdy.

Hanka
 zůstala nedokončená.

Vzápětí ale přišel nápad na milostný příběh, který jsem nazvala Roman a hvězdy. Odehrával se na hvězdárně, kam jsem chodila do astrologického kroužku. Opět jsem psala jako divá a opět vzniklo několik desítek stran. Jenže pak…

…zase zásek. A zase ze stejného důvodu.

Následovalo několik dalších nedokončených „knih“ a ve mně postupně narůstala frustrace z toho, že se mi to možná nikdy nepovede.

Trápila mě otázka – co dělám špatně?

Rozhodla jsem se jít na to jinak. Vzala jsem svůj tehdy nejoblíbenější román Love Story od Ericha Segala a rozporcovala ho kapitolu po kapitole, jako když dítě rozebírá hodinový strojek, aby zjistilo, jak funguje. A pak se mi povedlo napsat svůj první dokončený román Když jsou na to dva o vztahu bělošské dívky a černošského chlapce.

Celá nadšená jsem ji dala číst příbuzným a známým. Jenže reakce byla… řekněme shovívavá. Bylo jasné, že je kniha nezaujala. A já na ní přitom strávila celé léto!

Nicméně jsem se nevzdala a psala jsem dál.

A začali si toho všímat i ostatní. Lidé pochopili, že to s psaním myslím vážně. A v mém okolí se začaly ozývat hlasy, které mě srážely hodně hluboko:

Jsi úplně neznámá holka z Jižního Města, myslíš si, že ti někdo bude chtít vydat knihu…?

Máš čtyřky z matiky a myslíš si, že ti může vyjít kniha?

Na světě je tolik knih! Proč by někoho mohla zajímat zrovna ta tvoje?

Snažila jsem se je nevnímat a psala jsem dál.

Netušila jsem, že na mě čeká mnohem větší, horší porážka.

Díky pochopení anatomie příběhu už se mi knihy dařilo bez problémů dokončovat. Problém se ale objevil někde jinde. Protože nejde jenom o to, napsat knihu. Aby byla čtivá, musí splňovat určité věci. Jenže to jsem tenkrát nevěděla.

A u své další knihy jsem se setkala ještě s horší reakcí. Jelikož teď už lidé věděli, že to myslím vážně, byli nemilosrdní.

Nezajímavé. Nečtivé. Bez napětí. Od začátku zřejmé, jak to dopadne. Nudné.

Tenkrát jsem s psaním chtěla nadobro skončit, protože „na to prostě nemám“. Bylo mi 17 let a všechny mé pokusy o napsání knížky skončily nějakým fiaskem.

Touha psát ve mně naštěstí ale byla silnější. Téma dětí z dětského domova ve mně stále silně rezonovalo, a tak jsem se rozhodla ještě jednou se o něj pokusit.

Dávala jsem si pozor, aby příběh přetékal napětím, aby čtenáře udržoval zvědavé, jak to dopadne… zkrátka, aby to čtenář zhltnul od začátku až do konce!”

A tak vznikla moje posléze první vydaná kniha Nikki, vrať se. Dala jsem ji číst kamarádkám a kolegům a světe div se, líbila se jim!

Štěstím bez sebe jsem ji poslala do jednoho z mála nakladatelství, které jsem tehdy znala – do Albatrosu. A tam si ji přečetli…

…a ODMÍTLI.

Byl to jeden z nejčernějších dní mého života.

Kdyby tento text doprovázela hudba,
tak teď zcela utichla a ozývá se jen dutý tlukot srdce.

Je po všem, říkala jsem si. Nemá to smysl. Ani když už knihu dokončím, napíšu ji tak, aby zaujala moje okolí, nezaujme nakladatelství.

A tak jsem s psaním prostě sekla. Zcela jsem se ponořila do práce – novinařiny a snažila se zapomenout na svůj spisovatelský sen, který zkrátka zjevně není pro mě.

A pak do redakce přišel můj bývalý spolužák, který věděl, že píšu. Zeptal se mě, jak to dopadlo s mojí knížkou. To zaujalo jednoho kolegu, který sám také psal, a nabídl mi, že si to přečte. Váhavě jsem svolila.

Přišel pak za mnou s tím, že kniha potřebuje přepracovat určité pasáže, ale že určitě má potenciál na vydání. Sedl si na to se mnou – bylo mu tenkrát asi tolik let, co je mně teď, a byl na čas mým mentorem.

Nejprve jsem se navrhovaným změnám bránila. Můj příběh mi připadal dokonalý tak, jak byl. On mě ale dokázal přesvědčit, ať to aspoň zkusím. Byl to pořád můj příběh, moje kniha, ale poslechla jsem ho a uplatnila jsem v ní zásady, které dělají z příběhu příběh čtivý.

A krátce poté moje románová prvotina Nikki, vrať se,
vyšla knižně.

Když mi to šéfredaktor nakladatelství BBart oznámil, chtělo se mi brečet radostí. Už si nevzpomínám, jestli jsem se mu vrhla kolem krku, začala předvádět divošský oslavný tanec nebo prostě vřele poděkovala a spustila vítězoslavný křik až venku na ulici.

Ten pocit si ale dodnes pamatuju. Naprosto úžasný pocit, že mně, neznámé holce z Jižňáku, právě vychází v nakladatelství knížka.

Od té doby mi jich vyšlo už sedm, ale pokaždé je ten pocit k nezaplacení. Cesta to byla dlouhá a dobrodružná, ale naprosto úžasná. Pochopila jsem, co dělá většina začínajících autorů špatně. Naučila jsem se, jak má příběh vypadat, aby VŽDYCKY uspěl.

A o veškeré zkušenosti, které jsem za tu dobu s psaním nasbírala, se teď chci podělit s vámi. Ráda budu vaší mentorkou a průvodkyní, abyste nemuseli uplatňovat metodu pokus-omyl tak jako já a potýkat se se stejnými překážkami bez jakéhokoli vedení.

Od toho je tady projekt Odstartujte svoji knihu (i Vy!).

Tak se do toho pojďme společně pustit! 🙂

Chcete-li se dozvědět více o mých vydaných knížkách, najdete je například na Databázi knih.