O psacím stroji u vody aneb Jak je důležité míti ořezávátko

Omlouvám se, že jsem se na pár dní odmlčela. Trochu jsem se nechala unést horkým počasím a tvořila jsem u vody, což znamená, že jsem sice psala, ale rukou do papírového bloku. (Nápad s psacím strojem – ehm – mi tak trochu nevyšel – viz níže.) Hodlám tento blog psát pravidelně, jen ještě zatím nevím, které dny. Každopádně slibuju, že to bude často. A jak že to bylo s tím psacím strojem?

Zkrátka – ráda tvořím u vody. Konkrétně když je aspoň poloslunečný den a teplota vystoupá ke dvaceti stupňům, najdete mě u jednoho  nejmenovaného pražského plaveckého bazénu. Samozřejmě ve volné dny, neb mám kromě tohoto blogového poslání ještě i povolání na plný úvazek. V mé tašce na plavání najdete kromě základních potřeb jako jsou plavky a ručník také spoustu propisek, obyčejných tužek, ořezávátko (o tom také níže 🙂 ) a jeden či dva bloky – jeden tzv. „nápadovník“ a druhý na hotové nebo aspoň polohotové články.

Naprostá většina tohoto blogu vznikla právě u vody. Tlustý A5 sešit mám plný nápadů. Je celý promočený a má pokroucené stránky, protože do něj často píšu, když ze mě ještě na všechny strany crčí voda. Dokud to jde přečíst, tak si nestěžuju. U vody ale píšu nejen blog. Ten se koneckonců zrodil teprve před pár týdny (a přesto jako bych ho měla odjakživa). Loni v létě jsem tam například rukou naškrábala svůj nový román (Pouštní včela), na jehož posouzení v nakladatelství začím čekám, a ukázky z něhož tu časem začnu uveřejňovat.

A tenkrát jsem si pomyslela, oč jednodušší by bylo moct psát na stroji. Laptop k vodě z logických důvodů nenosím. Vtom mě ale napadlo koupit si psací stroj! Můžu se usadit ke stolku pod slunečníky a tvořit do aleluja beze strachu, že mi tak archivní artefakt někdo odcizí. (V té době byl i můj tehdejší laptop archivním artefaktem, ale věděl to ten kos?)

A jala jsem se kupovat psací stroj. Probírala jsem se nabídkou (kupodivu hojnou), a rozpomínala se na začátky, kdy jsem se učila psát na stroji. (Bylo mi doma v dětství vštěpováno, že když se mi nepodaří vystudovat, měla bych aspoň umět psát všemi deseti, abych se chytila jako sekretářka. Dodnes mi hodně lidí schopnost psát všemi deseti závidí, takže rozhodně nelituju.)

A vybavily se mi doby, kdy se na scéně objevil elektrický psací stroj. Oč lehčí na něm bylo psát písmenka jako čárkované ú, q či y, ale i psát obecně. Nemuselo se do něj ztěžka mlátit, ale elegantně mačkat poddajná tlačítka.

Bylo rozhodnuto, elektrický psací stůl zakoupen, zaplacen a doručen až domů. Budiž mi však ke cti, že jsem s ním nakonec do plaveckého areálu vůbec neodešla. Když jsem si totiž nadšeně představovala, jak se s ním usadím pod stromem či pod slunečníkem, konečně mi něco v hlavě docvaklo. Vždyť elektrický stroj potřebuje elektrickou zásuvku! Dodnes z toho dostávám záchvaty smíchu. Zkrátka, u bazénu  nadále píšu rukou do obyčejného bloku a nešťastný elektrický psací stroj chytá kdesi pod postelí prach.

Jo a jak že to bylo s tím ořezávátkem? Kamarádka odjížděla druhý den k moři a stále neměla sbaleno. Nabídla jsem jí, že jí pošlu svůj seznam věcí na cesty. Odedávna si píšu různé cestovní seznamy – mám seznam věcí na nepracovní víkendový pobyt, seznam věcí na dvoudenní služební cestu, a samozřejmě i seznam věcí k moři. Když pak balím, nemusím přemýšlet, co tam přihodit, prostě jedu podle již ověřeného seznamu.

Kamarádka se zaradovala a nechala si ho poslat. Vzápětí mi volala a otřásala se smíchy. Chvíli trvalo, než se jí podařilo mi sdělit, co ji tak dostalo. A pak ze sebe konečně dostala: „O – o – ořezávátko? To je vážně první položka na seznamu k moři?“ A já jsem pochopila.

Když totiž sbalím a podle toho vytvořím seznam, ten není konečný. Když mi na dané cestě něco chybí, po návratu to na seznam dopíšu. Ovšem nezatěžuju se řazením abecedně. Prostě to připíšu na začátek. A jelikož mi u moře v Chorvatsku chybělo ořezávátko (a jak jsem zjistila, tamní obchůdky nabízely vše možné od pohlednic po boty k vodě, ale „šiljalo“ – jak se chorvatsky řekne ořezávátko – tam skutečně nevedli) a musela jsem psát své nápady tupou tužkou, připsala jsem ho vzápětí na první místo. A kamarádku na to neupozornila. Kvůli tomu ztratila v moje seznamy důvěru, což je škoda, protože jinak opravdu funguje 🙂

Na závěr ještě dodatek pro ty, kdo neznají vtip s kosem. To takhle propouštějí pacienta z psychiatrické léčebny. Pacient se se všemi rozloučí a sebevědomě kráčí k východu. U dveří se však polekaně zastaví a odmítá vyjít ven. Psychiatr k němu přistoupí s úmyslem zeptat se, kde je problém, když si všimne, že na trávníku před vchodem hopká kos. Obrátí se k pacientovi a konejšivě řekne: „Pane Novák, přece už víte, že nejste žádná žížala!“ Pacient souhlasně pokývá hlavou, ale pak dodá s obavami v hlase: „No jo, ale – ví to ten kos?“