Moje Knihy roku a každoroční rvačka o prvenství

Jak jsem psala v příspěvku o přečtených knihách, již téměř deset let si zapisuju, jaké knihy jsem přečetla, a jak se mi líbily. Každoročně pak volím Moji knihu roku, což je knížka, která ode mě dostala nejvyšší ocenění, ale líbila se mi ještě o chlup víc než knížky jiné.

Moje kniha roku musí mít nejen nejvyšší počet hvězdiček (tj. pět, ale v opravdu mimořádných případech i víc), ale zároveň ve mně zanechat trvalý dojem, abych ji i po letech na poličce v knihovně „poznala“. Nezřídka se stává, že je kniha velmi čtivá, ale nezapamatuju si ani její název, ani jméno autora, a když ji po letech vidím, vím, že jsem ji četla, ale nevybavuju si, o čem je – nebo jen velice matně.

Na Moji knihu roku není třeba mít daný počet kandidátů. Původně jsem chtěla stanovit, že může / musí být ročně například pět kandidátů. Pak se ale ukázalo, že někdy jich je míň, někdy víc, a je zbytečné to tedy nějak omezovat.

Smutné pro danou knihu je, když má ten rok silné protikandidáty, protože (alespoň podle mých stávajících pravidel) vyhrát může jenom jedna. Měla jsem tendenci udělat jednu výjimku a chtěla jsem loni nechat vyhrát ne jednotlivé knihy Luca de Fulvii, ale jeho jako autora, protože bych nedokázala vybrat, která je lepší. Pak jsem si ale všimla, že jsem naštěstí jeho druhou knihu četla až v samém začátku letošního roku, a tak jsem mezi jeho knihami nemusela volit J

Může se však zároveň stát, že v daný rok není žádný kandidát (i když to se zatím ještě nestalo). Naopak pravidelně dochází k tomu, že je velmi těžké vítěze Mojí knihy roku vybrat. Mám pocit, že když vyberu jen jednu z výborných knih, ostatním ublížím. V roce 2007, kdy jsem s těmito volbami začala, mi připadalo, že mám učinit Sofiinu volbu. Říkala jsem si: Jak to dělají komise, které vybírají světovou knihu roku?

Nekandiduju do této kategorie jenom beletrii, přestože v naprosté většině případů o beletrii jde. Ale již jednou to byli astrofyzik Brian Greene (2010) a kniha o nule (2011) a letos kandiduje Honza Markel se svou publikací o know-how.

O mých letošních kandidátech na Moji knihu roku napíšu v závěru roku 2016. Teď zveřejním Moje knihy roku za předchozí desetiletí – všechny tyto knihy můžu vřele doporučit.

Kandidáti 2007

Pullman Phillip: Jeho temné esence – Jedinečný nůž
Christensen Lars Saabye: Poloviční bratr
Zafón Carlos Ruiz: Stín větru
Murakami Haruki: Kafka na pobřeží
Bronteová Emily: Na Větrné hůrce

Vítěz: Zafón Carlos Ruiz: Stín větru (ale jen o nepatrný fous.)

Kandidáti 2008

Pullman Phillip: Jeho temné esence – Jantarové kukátko
Kohout Pavel: Katyně
Watersová Sarah: Zlodějka
Hosseini Khaled: Lovec draků
Mosse Kate: Hrobka
Coelho Paulo: Alchymista

Vítěz: Hosseini Khaled: Lovec draků

Kandidáti 2009

Brown Dan: Andělé a démoni
Brontëová Charlotte: Jana Eyrová
Feuchtwanger Lion: Židovka z Toleda
Stýblová Valja: Princ a skřivánek
Christiane F.: My děti ze stanice ZOO

Vítěz: Brown Dan: Andělé a démoni

Kandidáti 2010

Brian Greene: Elegantní vesmír
Gaarder Jostein:  Sofiin svět
Zusak Markus: Zlodějka knih

Vítěz: Brian Greene: Elegantní Vesmír

Kandidáti 2011

Charles Seife: Nula – Životopis jedné nebezpečné myšlenky
Mercier Pascal: Noční vlak do Lisabonu
Vítěz: Charles Seife: Nula – Životopis jedné nebezpečné myšlenky

Kandidáti 2012

Markus Zusak: Posel
Steve Berry: Kolumbova záhada
Mark Watson: Jedenáct

Vítěz: Markus Zusak: Posel

Kandidáti 2013

David Michie: Dalajlámova kočka
James Rollins: Ďáblova kolonie

Vítěz: David Michie: Dalajlámova kočka

Kandidáti 2014

Dan Brown: Inferno
Keigo Higašino: Oddanost podezřelého X

Vítěz: Dan Brown: Inferno

Kandidáti 2015

Haruki Murakami: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování
Robert M. Hazen: Příběh Země
Luca di Fulvio: Chlapec, který rozdával sny

Vítěz: Luca di Fulvio: Chlapec, který rozdával sny