Delphine de Vigan a Šikana na pracovišti

Jedním z cílů mého blogu je upozorňovat na zajímavé knihy, které jsem přečetla. Ráda bych představila knihu s názvem Ani později, ani jinde od mojí oblíbené současné francouzské autorky Delphine de Vigan. Knížka se mi dostala do ruky náhodou, když jsem v knihkupectví zabrousila do sekce Novinky, což dělám vždy, když nejdu pro nějakou konkrétní knihu. Zaujal mě text na obálce. Ve skutečnosti mě však kniha zaujala nejen příběhem jako takovým, ale i tím, jak přesně dokázala vykreslit atmosféru postupné šikany na pracovišti.

Děj knihy se odehrává v Paříži, popisované jako chaotické velkoměsto plné lidí, kteří se den co den potkávají a míjejí. Jednou ze dvou hlavních postav románu je Mathilde, mladá vdova a matka tří dětí, která se po tragické smrti manžela pomalu naučila znovu žít. Druhým protagonistou díla je Thibault, lékař na volné noze, který denně cestuje za svými pacienty po celé Paříži a tráví tak hodiny v dopravních zácpách. Ani Thibaultův osobní život není jednoduchý, žije s Lilou, ale vztah za moc nestojí. Čtenář napjatě čeká, zda se tyto dva osudy v knize setkají, zda konečně oba hrdinové naleznou trochu štěstí. Oba dva totiž touží po tom samém – po někom, kdo by je mohl milovat. Otázkou je, zda se v rušné Paříži potkají…

Příběh je tedy primárně o osudovém vzájemném míjení či potkávání. Zároveň by ale mohl posloužit jako ilustrativní pomůcka pro semináře o šikaně na pracovišti a jak se s ní vyrovnat. Jak autorka trefně přirovnává – jako by vyprávěla nějaký komiksový příběh barbarských Šmoulů, kteří se navzájem v tichosti vraždí v jakési vesnici vzdálené od světa. Tím se myslí přeneseně vraždí. V knize nenajdete žádné násilí jako takové. Kromě toho psychického. A to je příšerné. Mathildin šéf je klasický příklad bossingu v praxi.

Nedávno jsem na podobné téma absolvovala školení ve své práci – jak se takové situaci bránit. Jsou dva typy situací, kterým můžeme čelit na pracovišti – bossingu (od šéfa) a mobbingu (od kolegy/ů). V obou případech „pachatel“ postrádá emoční inteligenci, nemá schopnost empatie, naopak nachází uspokojení v utrpení oběti, je egoistický a egocentrický, má pocit vlastní důležitosti a výjimečnosti. Jeho síla je v bezohlednosti. Když vidí, že ve vás vyvolává emotivní reakci, jen ho to posiluje.

„Oběť“ nejprve nechápe, že se stala terčem bossingu či mobbingu. Dochází jí to postupně. Má však strach se ozvat, že situaci pouze vyhrotí. Pasivitou však jen šikaně dále nahrává. Ale i pokusy o obranu ne vždy vedou k řešení – jak ukazuje výše zmíněná kniha. Mathilde se snaží o řešení, její šéf z ní však dělá hysterku a víc a víc ji tlačí do kouta. Až Mathilde postupně začne ztrácet nervy i sílu bojovat…