Než začnete psát

Rozhodli jste se, že se pustíte do psaní knížky. Skvělé rozhodnutí! Co bych doporučila každému, kdo k něčemu takovému dospěje?

Psaní je krásný koníček. Může být úžasně naplňující, když vám pod rukama vzniká nějaký příběh a vy můžete žít hned několik životů najednou se svými postavami.

Psaní ale také může být úžasně frustrující koníček, když se zrovna zaseknete, máte spisovatelský blok, nemáte dost času, protože po vás pořád někdo něco chce a vyrušuje vás, nebo když už své dílo dopíšete, dáte ho někomu číst a on vám řekne, že se mu to nelíbí.

Co tedy potřebujete do začátku kromě pera a bloku či počítače s klávesnicí? Především odhodlání něčeho dosáhnout. Čím víc nadšení budete cítit, tím vám práce půjde lépe od ruky a tím připravenější budete překonávat překážky, až na ně narazíte – a že na ně narazíte, to se vsaďte. A spíš dříve než později. Vy se však nenecháte zaskočit, protože víte, že máte cíl, a za tím si jdete.

V začátcích si také ujasněte, jaký vás láká žánr. Zároveň se však zamyslete nad tím, jestli na něho máte dostatek zkušeností / materiálu. Já například miluju vědeckofantastické knihy, ale psát je nemůžu. Přestože mě zajímá i moderní fyzika a spoustu jsem toho přečetla, moje spisovatelství tím směrem prostě nemíří. Jakmile jsem tento fakt přijala, všechno šlo samo. Takže – možná chcete psát detektivky, ale zjistíte, že se vám spíš rodí pod rukou pohádky pro děti. Anebo naopak. (Možná zjistíte, že máte na oboje, jako Jo Nesbø, ale to jsou spíš výjimky.) Zamyslete se proto nad tím, co opravdu dokážete zpracovat tak, aby vám to čtenáři uvěřili.

To ovšem neznamená, že do daného žánru nemůžete dozrát. Sama jsem začala psát ve chvíli, kdy jsem nemohla najít knížku, kterou bych si ráda přečetla. Nacházela jsem spoustu zajímavých knih, ale ne právě tu, o které jsem snila – načež jsem si uvědomila, že je mým úkolem ji napsat. A hned jsem se do toho pustila. Bylo mi 14 let a knížka se jmenovala Hanka a vyprávěla o dívce z dětského domova. Knihu jsem nedopsala, protože jsem na sebe tenkrát vzala příliš těžké téma a jeho tíhu jsem neunesla. Přesto však, když datuji své spisovatelské začátky, vždy uvádím Hanku jako svou první, i když nedokončenou, a do daného žánru – příběhů o opuštěných dětech – jsem zkrátka dorostla.

Rozhodněte se, že budete na své knížce pracovat co nejvíc pravidelně. Ideální je stránka denně, ale tomu se nedokážu přiblížit ani já. Ale řekněme, že si k tomu zkusíte každý den aspoň na pět minut sednout – projít si, co už máte, pročíst poznámky, popřemýšlet o tom, jak by se mohl děj odvíjet. Ale opět platí – tu a tam musíte sednout k skutečnému psaní a zanechat po sobě aspoň pár stran!

Neposlouchejte vnitřního kritika. Pište, jako by to nikdo nikdy neměl vidět. Jinak se budete stále snažit text dovést k dokonalosti na úkor jeho dokončení. Čas na vyšperkovávání bude později. Teď prostě pište, jako byste byli svým jediným čtenářem.

A neposlouchejte ani kritiky vnější. Někteří se vám budou vysmívat, někteří pronesou něco v duchu „vždyť na to nemáš“, jiní budou poukazovat na to, že „přece nemáte času nazbyt, abyste se mohli zabývat něčím tak zbytečným“ atd. Jestli cítíte, že chcete psát, tak pište. Nikomu do toho nic není. A až bude kniha na světě, to budou teprve koukat!

A rozhodně nepřežeňte přípravnou fázi! Určitá příprava je samozřejmě nutná. Dělat si poznámky, případně určitou rešerši, pokud chcete psát například z určitého specifického prostředí atd. Ale pokud budete příliš dlouho v přípravné fázi, sbírat víc a víc materiálu, odhodlávat se, připravovat se, abyste to napsali přesně tak, jak si to představujte – pak nikdy nezačnete. Vzdejte se představy dokonalosti u svého prvního draftu. O dokonalost se můžete pokusit poté, co budete mít základ knížky v rukou. Teď zkrátka ZAČNĚTE s tím, co máte!

A tady máte Pět kroků, abyste mohli odstartovat svoji knihu ještě DNES.