Ty nejlepší knihy z klasiky (aspoň podle mě)

Když jsem dospívala, čtení klasické literatury se pro mě rovnalo mučení. Prakticky jsem se k tomu během gymplu ani nedokázala donutit. Muselo uplynout hodně času od ukončení školní docházky, než jsem takto „poznamenanou“ knihu vůbec vzala do ruky. A to jen proto, že jsme měli velkou knihovnu s klasickou četbou doma, a tak jsem se jednoho dne rozhodla to vyzkoušet.

Ve škole, a to na základní i na střední, jsem povinnou četbu skutečně nemilovala (viz Povinná četba aneb Jak dětem nejlépe otrávit knížky?). Jaké tedy bylo moje překvapení, když jsem si poprvé do klasiky takříkajíc „smočila nohu“ a zjistila, že voda je konejšivě teplá a proud může často až nečekaně unášet. A že zatímco převážná část klasické literatury připomíná hladinu jezera, které může být hluboké, ale na němž se můžete příjemně pohupovat na nafukovacím lehátku, některé knihy jsou jak rozbouřené řeky či nevyzpytatelný oceán, jenž vás stáhne s sebou a budete mít co dělat, abyste při čtení vůbec popadli dech.

Také mě napadá otázka – co vlastně klasická literatura je? Kam až sahá? Tedy – co ještě (nebo spíš „už“) náleží do klasiky a co už ne? Steinbeck či D. Lawrence do klasiky určitě patří, i když jejich knihy vycházely v 20. století, a to v první polovině. Ale co třeba Salingerův román Kdo chytá v žitě, když už vyšel ve druhé polovině 20. století (1951)? Je klasikou nebo ještě jakž takž dílem současným? Já osobně už bych ho do klasiky řadila také.

Když jsem se nedávno doma probírala teď už svou vlastní klasickou knihovničkou (kam jsem přestěhovala své oblíbené knihy z původně knihovny mých rodičů), rozhodla jsem se napsat příspěvek o klasických dílech, které mohu ze srdce doporučit. Knihy jsou řazeny chronologicky, abych mezi nimi nemusela vybírat pořadí. 🙂

19. století

Johann Wolfgang Goethe – Utrpení mladého Werthera (1774)

Útlý román psaní formou dopisů a deníkových zápisů, což místy brzdí jeho splavnost. Příběh je však velmi silný – čerstvě mladý muž se zamiluje do vdané starší ženy a vědomě, krok za krokem, upadá do zoufalství z nešťastné lásky, vedoucí až k sebevraždě.

Jane Austenová – Emma (1816)

Vlastně se mi to nechtělo moc číst, po její Pýše a předsudku a Rozumu a citu jsem měla dojem, že mi Austenová nemůže nabídnout nic víc, přičemž ty dva předchozí romány se mi nijak zvlášť nelíbily. Emma mě proto překvapila jak čtivostí, tak dobře rozvedenou zápletkou i plastičností postav. A dá se říct, že pan Knightley je obrazem ideálního manžela 😉 .

Stendhal – Červený a černý (1830)

I tuto knihu jsem se pokusila rozečíst v době, kdy jsem ještě za sebou neměla zkušenost s tím, jak silná může být láska – opětovaná i neopětovaná, a jakou nad námi může mít milovaný člověk moc. Milostný příběh mezi hlavním hrdinou Juliánem Sorelem a manželkou starosty paní de Renal, plný tragických zvratů i s hořkým koncem.

Viktor Hugo – Chrám Matky boží v Paříži (1831)

Příběh tragické neopětované lásky hrbatého, téměř hluchého a na jedno oko slepého zvoníka chrámu Matky boží v Paříži, který je zamilovaný do mladičké cikánské tanečnice Esmeraldy. Ta však miluje lehkověrného kapitána Phoebuse. Příběh plný vášně a žárlivosti, který se možná pomaleji rozbíhá, ale pak už jej nebudete schopni odložit.

Alfred de Musset – Zpověď dítěte svého věku (1836)

Jedna z knih, která se rozjíždí zpočátku velmi pomalu. Je třeba přečkat úvodní kapitolu, kde autor popisuje dobu vzniku svého díla, než se vůbec dostane k příběhu. Pak rozvíjí příběh dlouho odmítané, ale pak naplněné lásky, která však nikoli nevyhnutelně končí tragicky kvůli povaze hlavního hrdiny.

Alexandre Dumas – Hrabě Monte Christo (1844)

Jedna z vůbec nejlepších knih, jaké jsem kdy četla. Respektive knižních sérií, neboť to doma máme o třech dílech. Je to příběh nespravedlivě odsouzeného mladého námořníka, který se po řadě let a velkém utrpení dostane lstí z věznice a získá velké bohatství zesnulého Abbého, díky němuž se pak mstí těm, kteří ho do těch útrap uvrhli. Mimochodem, stejně tak skvělí jsou jeho Tři mušketýři.

Emily Bronteová – Na Větrné Hůrce (1847)

Příběh nenaplněné lásky mezi cikánským chlapcem Heatcliffem – nalezencem, kterého přivede do své rodiny bohatý obchodník, a obchodníkovou dcerou Catherine. Velmi silný příběh, jehož hlavním motivem je nejen bolestná vášeň, ale i pomsta za minulá příkoří. Historické období, ale velmi současné prožitky. Pocity postav, planoucí vášeň, sžíravá nenávist, to vše je v ní skvěle popsáno.

Charlotte Brontëová: Jana Eyrová (1847)

Další kniha, která vás vtáhne do děje od první stránky. Příběh osiřelé dívky Jany, která v dětství a dospívání zažívá samé ústrky, dokud se nedostane do rodiny pana Rochestera jako vychovatelka malé Adélky… Trochu se dá říct, že je to Oliver Twist v sukni. Kniha mě dostala natolik, že jsem ji kandidovala na Moji Knihu roku 2009, což se mi s klasickými díly stává málokdy.

Charles Dickens – Nadějné vyhlídky (1861)

Příběh chudého chlapce Pipa, který víceméně ze strachu pomůže na svobodu uprchlému zločinci, který mu pak z vděčnosti zajistí živobytí. Do Pipova osudu však zasáhne stará slečna Havishamová se svou schovankou Estellou, kterou vychovává k nenávisti k mužům. Pip je do Estelly zoufale zamilovaný, dostává se mu však pouze neustálého ponižování a opovržení. A nejhůř Pip nese odhalení, kdo je ve skutečnosti jeho dobrodincem…

Oscar Wilde – Obraz Doriana Graye (1890)

Příběh o malíři, který je tajně zamilovaný do mladíka Doriana, jenž mu stojí modelem pro jeho obraz. Výsledný obraz má magické vlastnosti – zatímco Dorian zůstává stále mladý a krásný, stárne jeho obraz. A také se na něm zračí Dorianova pokřivená duše. Postupně jej to dožene k šílenství a k nutkání tento děsivý obraz, jenž mu ukazuje jeho vnitřní zrůdnost, zničit, a tím zničit sám sebe.

Lev Nikolajevič Tolstoj – Anna Karenina (1877)

Kdyby nebylo bývalo povinné četby ve škole, tuhle knihu už bych dávno četla, ale povinná četba ve mně vyvolávala dojem, že jméno Tolstoj je synonymem nudy… A přitom to nemůže být nepravdivější. Silný příběh lásky mezi Annou a důstojníkem Vronským, kvůli kterému Anna opouští svého manžela, ale pak v důsledku ztráty syna a posléze i lásky končí pod koly rozjetého vlaku.

20. století

Herman Hesse – Siddhártha (1922)

Tahle knížka mě obzvlášť překvapila. Čekala jsem nudný filosoficko-náboženský text, a přitom ve skutečnosti jde o velmi čtivý příběh o hledání sebe sama a své životní cesty, kde se se spoustou věcí ztotožňuju.

H. Lawrence – Milenec lady Chatterleyové (1928)

Příběh o tajném milostném románku mezi šlechtičnou a hajným. Knihu jsem už kdysi rozečetla, ale v nevhodný okamžik, kdy jsem na to nebyla dostatečně naladěná. Kniha je výborná, až překvapivě drží čtenářovu pozornost, a přitom není prvoplánová. Rozhodně se nedá říct ani pár stran před koncem, jak se postavy rozhodnou a kam to dospěje. Dokonce jsem čekala nějaký romanticky rozervaně-tragický konec, ale ne to, jak to nakonec skončilo. Kniha má podobnou atmosféru jako Fitzgeraldův Velký Gatsby či Poslední magnát (které se mi však ani trochu nelíbily), ale je citově – i fyzicky 🙂  –  bohatší a plnější. Musím říct, že jsem si o této knize léta zcela neprávem myslela, že je nudná.

John Steinbeck – O myších a lidech (1937)

Dva přátelé, mazaný George a slaboduchý Lennie spolu chodí za prací na americkém Jihu. Lennieho záliba v dotýkání se hebkých věcí je však přivede k tragédii. Velmi útlá knížka, která vás vtáhne od první stránky. Příběh je to přitom velmi silný… na konci slzy v očích a knedlík v krku.

Karel Čapek – Válka s Mloky (1935)

Od Karla Čapka se mi líbila i Bílá nemoc a Věc Makropulos, o něco méně Matka a vůbec se mi nelíbil Krakatit. U Války s Mloky mě dostalo téma – přijde mi geniální, že přišel s něčím takovým. Kniha je místy až příliš „politická“, až nerománově, a to narušovalo splavnost, ale i tak si u mě získala vysoké hodnocení.

Alberto Moravia – Nuda (1960)

Nic jsem od té knížky nečekala. Respektive čekala jsem jakousi existencionální „nudu“ ve stylu Camuse, tj. ne nudné čtení jako takové, ale více filosofie a méně příběhu, a rozhodně více deprese. Ale kniha je vše, jen ne nuda. Nálada knížky je velmi podobná Nabokovovu Smíchu ve tmě – knihy by svým způsobem mohly být dvojčata, přestože o sobě nemusejí vědět. Děj je velmi komorní, téměř na úrovni inscenace, na atraktivitě příběhu to však v ničem neubírá.

Krásných děl klasické literatury je mnohem víc a je mi líto, že se mi sem všechny ani zdaleka nevešly, nechci však čtenáře přehltit. Tady je mé doporučení tedy hlavně pro mladou generaci – nenechte si tyto romány zkazit tím, že vám je doporučí ve škole, a neochuďte se o tyhle krásné příběhy. Nebudete litovat.