Jak může obyčejný deník změnit život… a pomoct napsat knihu za šest týdnů

Někdy se ty největší věci rodí úplně nenápadně.
Z prázdného sešitu.
Z jedné otázky.
Z obyčejného „nevím, co napsat, ale zkusím to“.

Přesně tak začala i cesta Veroniky Pokorné – spisovatelky, překladatelky, korektorky a maminky dvou dětí. K psaní deníku se vrátila po letech. Bez velkých očekávání. Bez jistoty, že u toho vydrží. A už vůbec ne s myšlenkou, že právě deník se stane klíčem k její dosud nejhlubší knize.

V našem rozhovoru jsme si povídaly o psaní, denících, emocích, odvaze jít pod povrch… a o tom, jak se z deníkových zápisků může stát živý román.

👉 Celý rozhovor si můžeš pustit ve videu ZDE>>
(doporučuju – některé momenty se prostě musí slyšet)

Ale pokud raději čteš, tak tady…

„Nevěděla jsem, jestli to zvládnu“

Když Verča poprvé otevřela prázdný deník v rámci deníkové výzvy, nebyla si jistá vůbec ničím.
„Nevěděla jsem, kolik toho napíšu. Jak dlouho u toho vydržím. Jestli mě to bude bavit.“
Zpočátku psala hlavně odpovědi na otázky z výzvy. Den po dni. Bez tlaku. Bez ambicí „být spisovatelka“. A právě to bylo klíčové.

Témata ji postupně rozepisovala. Vedla ji do minulosti, k emocím, k věcem, které v běžném dni nemají prostor. A než si to uvědomila, psaní se stalo přirozenou součástí jejího života.

Deník jako místo, kde se můžeš nadechnout

Jedna z nejsilnějších věcí, která v rozhovoru zazněla, byla tahle:
„Od té doby, co si píšu deník, jsem vysmátější. Spokojenější. Protože všechno, co bych jinak nosila v hlavě, je na papíře.“

Deník se pro Verču stal terapeutickým nástrojem. Prostorem, kde může bez cenzury vypsat vztek, smutek, strach i radost. Místem, kde emoce nemusí být hezké ani uhlazené – jen pravdivé.

A právě tahle pravdivost se později ukázala jako nečekaně cenná.

Když se deník promění v román

Během jediného roku napsala Verča jedenáct deníků. A právě v nich měla uložené všechno, co později potřebovala ke psaní knihy Srdce nad propastí.

Románu o vyhaslých vztazích, krizi středního věku, zakázané lásce a otázce, jestli má člověk právo chtít víc než „to, co se má“.
„Všechno důležité jsem měla už napsané. V denících. Jen jsem to přenesla do Wordu, poskládala osu příběhu… a šlo to strašně rychle.“

Za šest týdnů byl rukopis hotový.
Ne proto, že by tlačila na výkon.
Ale proto, že emoce už jednou prožila.
A jednou napsala.

Deník tě naučí psát emoce (a bez nich kniha nefunguje)

Jedna z nejdůležitějších myšlenek, kterou bych podepsala podtrženou červeně, zazněla ke konci rozhovoru:
„Deník vás naučí psát emoce. A bez emocí není dobrá kniha.“

A je vlastně jedno, jestli knihu plánuješ, nebo ne.
– Pokud nepíšeš → deník ti uleví, zklidní hlavu a dá odstup.
– Pokud psát chceš → deník je tréninkový prostor bez tlaku, kde se naučíš jít do hloubky.

Bez čtenářů. Bez hodnocení. Jen ty a papír.

Píšeš si deník? A kde všude?

Možná tě pobaví, že Verča píše deník:
– ráno, než se probudí rodina,
– večer v sauně,
– na dětském hřišti,
– v kavárně, v nákupním centru, u řeky,
– klidně i mezi lidmi.
Protože když přijde chvíle, kdy se něco děje uvnitř, je škoda to nechat odejít.

Vzkaz pro Verču z minulosti (a možná i pro tebe)

Kdyby mohla poslat zprávu sama sobě na začátek deníkové cesty, zněla by prý takhle:
„Jdi do toho. Napíšeš knihu za šest týdnů.“

A já bych k tomu dodala:
I kdyby ti to trvalo půl roku.
I kdyby rok.
Pořád to stojí za to.

🎥 Chceš slyšet celý rozhovor?

V článku se dočteš hodně – ale některé věci se prostě musí slyšet naživo.
Emoce. Smích. Ticho mezi větami.

👉 Podívej se na celý video rozhovor zde>>

A pokud tě to volá…
Deník možná čeká i na tebe, vstup do Deníkové výzvy ZDE>>.
💛✍️