Co dělat, když se při psaní knihy zaseknete? Mně pomohla jedna dětská otázka

Představte si, že dopíšete knihu. Máte hotovo. Děj funguje, postavy žijí vlastním životem a vy máte pocit, že jste ze sebe dostali všechno. Jenže pak ji zavřete do šuplíku. Ne na týden. Ne na měsíc. Na několik let.

Přesně to se stalo mně. Byla to moje osmá kniha a měla jsem ji strašně ráda. Možná až příliš. Četla jsem ji pořád dokola, upravovala jednotlivé věty, ale nikam jsem se neposouvala. Cítila jsem, že v ní něco nefunguje. Jen jsem nedokázala přijít na to, co.

A víte, co mě nakonec odblokovalo? Nebyl to zkušený spisovatel. Ani redaktor nebo literární kritik. Byla to jedna obyčejná otázka od třináctileté holky.

Jak vůbec ten zásek vznikl

Nejhorší na tom bylo, že jsem si dlouho myslela, že píšu pokaždé něco úplně nového. Jenže když se na to podíváte s odstupem, zjistíte, že se některé věci opakují.

U mě to byl vztah dospívající dívky a starší ženy. Objevoval se téměř v každé knize. A na tom samo o sobě není nic špatného. Každý autor má svůj rukopis, svůj způsob vyprávění i témata, ke kterým se přirozeně vrací. Právě kvůli tomu si ho čtenáři oblíbí.

Jenže je velký rozdíl mezi autorským rukopisem a tím, když vyprávíte pořád stejný příběh. A ten rozdíl je někdy tak nenápadný, že ho sami vůbec nevidíte.

Vzpomeňte si na svého oblíbeného autora. Těšíte se na jeho nový román, protože víte, jak píše a jaký pocit ve vás jeho knihy zanechávají. Kdyby vám ale pokaždé nabídl úplně stejný příběh, nejspíš by vás to po čase přestalo bavit.

Přesně na téhle hraně jsem se ocitla i já.

Moment pravdy – beta čtenářka

Sama jsem to neviděla. A právě na tom je to nejzrádnější. Jsme svým knihám tak blízko, že nám často uniknou i věci, které jsou pro ostatní úplně očividné.

Byla to moje beta čtenářka, kdo mi jednou řekl: „Hele, ono je to zase o tom samém.“

Nebyla to věta, kterou chcete slyšet. Ale byla pravdivá.

Najednou jsem pochopila, že problém skutečně existuje. Jenže vědět, co je špatně, ještě neznamená vědět, jak to opravit. Mohla jsem knihu dál upravovat, měnit věty nebo přepisovat dialogy, ale pořád bych se točila v kruhu.

Beta čtenářka mi pomohla odhalit slepé místo. Řešení jsem ale musela najít sama.

Když se člověk zasekne

Možná to znáte také. Pořád nad tím přemýšlíte. V hlavě si přehráváte jednu variantu za druhou, ale žádná nikam nevede. Čím víc se snažíte problém vyřešit sami, tím víc se zamotáváte do vlastních myšlenek.

Přesně tak jsem fungovala několik let.

Kniha ležela v šuplíku. Já věděla, že jí něco chybí, ale nedokázala jsem přijít na to co. Dnes už vím proč. Když o problému přemýšlíme jen sami se sebou, pořád chodíme po stejných cestičkách. Nenapadne nás položit si otázku, kterou by položil někdo jiný. A právě to se stalo mně.

Jedna otázka, která všechno změnila

Jednoho dne jsem o tom začala mluvit s Blankou, třináctiletou dcerou mojí kolegyně.

Nebyla to redaktorka. Nebyla to spisovatelka. Prostě jen poslouchala, co mě trápí.

Vyprávěla jsem jí, že se nemůžu pohnout dál, protože mám pocit, že se ve svých knihách pořád opakuju.

A ona se mě úplně jednoduše zeptala:

„Jaký je to vlastně motiv?“

V tu chvíli mi došlo něco zvláštního.
Já jsem si tuhle otázku za celé ty roky nikdy nepoložila.
Pak přišla ještě jedna.

„A nemohla by to být třeba sestra?“

Nakonec jsem sestru do příběhu vůbec nepřidala. Ale nebylo to důležité. Důležité bylo, že se moje přemýšlení najednou utrhlo z jediné koleje, po které roky jezdilo.

Stačila jedna obyčejná otázka a dveře, do kterých jsem tak dlouho bušila, se konečně otevřely.

Cizí nápad nemusíte použít

Na tomhle příběhu mám nejradši jednu věc. Blanka mi vlastně vůbec neporadila, jak knihu přepsat. Jen mi nabídla jiný úhel pohledu. A právě přesně to často potřebujeme.

Nemusíte převzít cizí nápad. Nemusíte se jím řídit. Stačí, když vás vyvede z myšlenkové koleje, ve které jste uvízli.

U mě to nakonec dopadlo úplně jinak. Místo sestry jsem změnila strukturu celého příběhu. Začala jsem pracovat s několika časovými rovinami a najednou všechno zapadlo na své místo.

Během dvou dnů jsem přepsala přibližně sedmdesát procent celé knihy.

To, co se několik let ani nepohnulo, bylo najednou hotové téměř samo.

Co můžete udělat, když se zaseknete vy

Pokud právě sedíte nad svou knihou a nevíte, jak dál, zkuste udělat něco, co jsem dlouho nedokázala já.

Řekněte svůj problém nahlas.

Nemusí to být redaktor ani zkušený spisovatel. Stačí někdo, kdo vás bude opravdu poslouchat. Klidně partner, kamarádka nebo někdo z rodiny.

Nesnažte se po něm chtít řešení. Jen mu popište, co vás trápí.

Často se totiž nestane to, že vám poradí správnou odpověď. Položí vám ale otázku, kterou byste si sami nikdy nepoložili.

A právě ta může všechno změnit.

Na závěr

Dlouho jsem si myslela, že můj zásek je důkaz, že ta kniha není dost dobrá.

Dnes to vidím úplně jinak.

Byl to signál, že příběh potřebuje jiný pohled.

Proto vám chci na závěr říct jednu věc. Když se při psaní zaseknete, neznamená to, že jste špatný autor. Neznamená to ani, že máte knihu zahodit.

Někdy stačí přestat hledat odpovědi jen ve své hlavě. Říct svůj problém nahlas. A dát prostor tomu, aby se vás někdo zeptal na úplně obyčejnou otázku.

Nikdy totiž nevíte, která z nich odemkne příběh, který ve vás už dávno čeká.

Ať vám to skvěle píše.
Veronika 🍀

A tady je ještě video, pokud si tento článek raději poslechnete: