Pierre Franckh: Používejte Zákon rezonance aneb Prostě si to přejte

Mezi knihy, které mě v životě velmi ovlivnily, patří Zákon rezonance a Jak si správně přát od Pierra Franckha. Ve svých knihách vysvětluje, jak se naučit formulovat svá přání tak, aby je „vesmír“ správně pochopil a mohl naplnit.

V češtině se zákon rezonance někdy překládá jako zákon přitažlivosti, což je podle mého názoru poněkud zavádějící název. Zpočátku, když jsem ho ještě neznala, jsem si myslela, že je o přitažlivosti mezi lidmi. Anglické Law of Attraction je vlastně úplně stejně zavádějící, ale tam mi to tolik nepřijde, možná proto, že angličtina není moje mateřština.

Co však chci říct, je to, že podle Zákona rezonance jste to, co si myslíte. O čem jste přesvědčeni. Jak Pierre Franckh ve své knize podotýká, vědci zjistili, že čmelák má příliš těžké tělíčko a příliš malá křídla na to, aby mohl létat. Čmelák to však neví a tak létá. Tenhle výrok miluju. Proto zkrátka neposlouchejte lidi, co vás odrazují, když se chcete pustit například do psaní knih. Nemají ponětí, co dokážete, když si to zkrátka budete přát.

Po přečtení Franckhových knih jsem si uvědomila, že používám Zákon rezonance odjakživa. Moje první zkušenost s ním se odehrála v době, kdy mi bylo zhruba deset let. Hráli jsme si venku s dětmi ze sousedství a dostali jsme chuť na něco sladkého. Nikdo z nás však neměl peníze (v té době to nebylo běžné). Já jsem se však z náhlého popudu začala chvástat, že kdykoli se mi zachce, zajdu pod schody u naší samoobsluhy a najdu tam pětikorunu, za kterou si můžu koupit, co chci.

Nikdo mi nevěřil, tvrdili, že si to vymýšlím. (Což měli pravdu.) Jenže já jsem se z nějakého důvodu rozhodla trvat na tom, že je to pravda. Věděla jsem, že ty schody mají mezery, kterými klidně někdo nějakou tu moci vytratit mohl.

A tak jsem prohlásila, že jim to dokážu. A ze všech sil jsem se v duchu soustředila na jedno místo pod schody a představovala jsem si, jak tam ta mince leží. Řekla jsem ostatním, ať na mě počkají, že pro to zajdu a přinesu to. Chtěli jít se mnou, ale já jsem prohlásila, že musím jít sama, protože to funguje pouze pro mě. A tak čekali.

Zašla jsem pod schody a prohledávala trávou porostlou zem, když jsem ke svému úžasu nalezla – pětikorunu. Zvedla jsem ji a zalila mě obrovská radost. Tenkrát to byly velké peníze. Lipa stály dvacetník, zmrzlina korunu čtyřicet, lízátko padesátník, tolik jsem toho za to mohla mít! Jenže jsem si musela zachovat tvář.

Vrátila jsem se k ostatním a tvářila se, že se mi tohle stává pořád. A pak jsem všem za to koupila sladkosti – abych vyjádřila poděkování vesmíru za to, že mě v tom nenechal.

Podobných historek mám spoustu, někdy o tom napíšu pokračování, všechno se to sem najednou nevejde. Teď chci jen dodat – když mi bylo 14 let, vyrobila jsem si papírová „okýnka“ s okenicemi. Každé obsahovalo jedno přání – walkman, džínová bunda atd. – věci, které jsem chtěla jako teenager. Pokaždé, když se mi přání splnilo, jsem okýnko zavřela. A když jsem měla nějaké další přání, přidala jsem okýnko a požádala vesmír, aby se mi přání splnilo.

Jak jsem dozrávala, moje přání se zvětšovala – naučit se anglicky, najít dobrou práci, dodělat vysokou školu, a v neposlední řadě vydat knihu. A pak další. A další. Už mám skoro všechna okýnka pozavíraná J

První kniha, která mi vyšla (Nikki, vrať se), má věnování „všem, kteří mají nějaký sen a věří v jeho splnění“. Těm bych chtěla věnovat i tenhle post – a vlastně celý blog.

Tak na co čekáte? Prostě si to přejte – a s lehkostí!