Další groteska ze života aneb Zákeřný koberec

Jednoho dne se u nás v práci konala veledůležitá konference, na kterou se sjela spousta veledůležitých lidí. Ti opravdu významní zasedli kolem dlouhého stolu, my méně důležití jsme usedli na židle lemující stěny místnosti ve dvou řadách. To mělo být mé publikum pro ověření dosti banálního rčení, že pýcha předchází pád.

Asi tak třicet minut po začátku konference se najednou přede mnou zjevil jeden kolega, naklonil se ke mně přes první řadu židlí (seděla jsem až u zdi) a zašeptal, že se mnou někdo nutně potřebuje mluvit a stojí venku přede dveřmi. A že to spěchá, takže mám jít hned. Otočil se na patě a odešel.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vysoukala z druhé řady a zamířila přes celou dlouhou místnost ke dveřím. Uvědomovala jsem si, že můj odchod nezůstal bez povšimnutí a většina přítomných mě po očku sleduje. Neboť jsem se pro ten den rozhodla vzhledem k události vybraně obléknout, načesat a namalovat, připadala jsem si jako modelka kráčející po molu na přehlídce a rozhodla jsem si to patřičně vychutnat. Ladně jsem kladla nohu přes nohu a na tváři si zachovávala sebevědomý úsměv.

Místnost měla naleštěné parkety a na nich položený koberec, který je však zcela nezakrýval. Kousek ode dveří končil. A tam došlo k neštěstí. Když jsem došla na okraj koberce, podklouzl mi jeho lem pod nohou a já jsem se natáhla jak široká tak dlouhá, prakticky jsem ve svých lodičkách a kostýmku přede všemi hodila rybičku.

Cítila jsem, jak místnost ztěžkla tichem. Přítomní zjevně bojovali s potřebou vyskočit ze židle a podat mi pomocnou ruku, abych se zvedla, a vědomím, že mě tím přivedou ještě do větších rozpaků, než když budou dělat, jako by se nic nestalo.

V šílené potřebě uniknout z nyní pálících světel reflektorů jsem se zoufale pokoušela vstát, ale zákeřný koberec mi neustále pod nohou podklouzával. Zůstávala jsem bezmocná na zemi a nemohla jsem s tím dělat vůbec nic.

Po pár vteřinách, které se zdály být hodinami, jsem usoudila, že se mi prostě v daném duševním rozpoložení postavit se nepodaří. Zbývalo jediné – opustit místnost po čtyřech.

Dveře byly vzdálené už jen pár metrů, a tak jsem se jala plazit pryč. Když jsem dolezla ke dveřím, natáhla jsem se po velmi vysoké klice vysokých dvoukřídlých dveří, otevřela a vyplížila se ven.

Kolega z nevládní organizace, který se mnou potřeboval naléhavě mluvit, se nad mým podivným přílezem nijak nepozastavil. Naklonil se ke mně a nabídl mi ruku, nikoli aby mi pomohl na nohy, ale aby mi s ní přátelsky potřásl, a jal se mi vykládat důvod, proč sem přišel. Dodnes nevím, jestli mi jen chtěl nechat zdání důstojnosti, nebo byl prostě zvyklý na všechno 🙂

Bonusová historka

Přidávám ji sem, neboť je na podobné téma. Stalo se opět v mé práci. Měla jsem nové šaty i lodičky a připadala jsem si přitažlivá. Šla jsem zrovna z toalety, kde jsem svůj vzhled zkontrolovala ve velkém nástěnném zrcadle ke své spokojenosti. Vyšla jsem na dlouhou chodbu a zvolna kráčela ke své kanceláři.

Viděla jsem, jak mne nějaký kolega, kterého jsem znala jen letmo, upřeně pozoruje. Říkala jsem si, že musím vypadat fakt dobře, protože ze mě nespouštěl zrak. Pomalu jsem se k němu přibližovala a stále více mi připadalo, že se mě dokonce chystá oslovit.

Když jsem došla až k němu a chystala jsem se ho míjet, odkašlal si a řekl: „Promiňte, musím vám něco říct.“

Zastavila jsem se a mile jsem se na něj usmála. „Ano?“

Vypadal zjevně na rozpacích. Ještě chvíli váhal, a pak opatrně pronesl: „Máte na botě přilepený toaletní papír…“

A skutečně, na lodičce ulpěl asi půl metru dlouhý odmotaný kus toaleťáku, který někdo musel přede mnou odhodit na zem a já na něj zcela zaujatá sama sebou stoupla a nevšimla si toho a ten za mnou vlál jako fáborek. Už mnohem méně sebejistě jsem prchla do bezpečí kanceláře a zavřela za světem dveře. Z této historky plyne, že když už pýcha nepředchází pád, předchází pěkný trapas 🙂