Zuzana Hubeňáková: Vstupte bez klepání – Recenze

Přišli jste vyčerpaní z práce a chcete si trochu odpočinout a přečíst si něco odlehčeného? Pak je pro vás jako stvořená knížka Zuzky Hubeňákové Vstupte bez klepání s podtitulem „Odpovědi na otázky, které jste si nikdy nepoložili“.

Jedná se o soubor blogových příspěvků na témata jako je rodinná výchova, mezilidské vztahy, nástrahy řízení auta či sex po dvou dětech. Byly postupně zveřejňovány na blogu iDNES, a Zuzka se následně stala Objevem a pak i Blogerkou roku webu Idnes. Posléze z toho vznikla knížka, která je ideálním čtením třeba i na dovolenou.

Knížka mě zaujala v knižních novinkách, aniž by mi ji předtím někdo doporučil. Do ruky jsem ji vzala částečně pro její formát, který mi připomněl Deníček moderního fotra, u které jsem se velmi nasmála.

A Zuzčina kniha se rozhodně nenechala „Deníčkem“ trumfnout. Čtení je to nenáročné, lehké a přitom velmi zábavné. Je vidět, že Zuzka má život odpozorovaný a neváhá jakoukoli situaci vtipně glosovat. A vtipný je nejen obsah, ale zároveň i styl, no řekněte: „Některé dny jsou příjemné jako zařízlá guma od spoďárů. Hned po probuzení se cítíte, jako byste šlápli na hrábě a jejich střet s čelem způsobil trvalé poškození některých spojení.“ Jako by mi třeba v pondělní rána četla z duše.

Knížka je plná miniscének, které si jednoznačně dovedu představit zfilmované. (Kam by se hrabal Kameňák!) Naprosto mě například dostala historka o dárcích k svatému Valentýnu:

Já dala manželovi, kuchaři první kategorie, aspirantovi na Řád vařečky zlaté, malé zapékací hrnečky. Na hrnečcích, jak se doma ukázalo, je nápis Minicocotte. V okamžiku, kdy si nápis přelouskal a upřel na mě udivený pohled, cítila jsem se docela maličká. Úplně mini. Jako ty hrnečky. Ještě že na mně zanechaly následky hodiny francouzštiny a mohla jsem tedy nesměle pípnout: „To není slovensky. To je francouzsky! A znamená to hrneček. Přísahám!“

Tahle historka ve mně spolehlivě vyvolá záchvat smíchu. Stejně jako kapitolka s rozborem češtiny a moravštiny, či nástrah parkování.

Podobný efekt vyvolává scénka z hodiny pilates. Posuďte sami: „Impozantní byla sama cvičitelka, která evidentně dříve předcvičovala pilates ve výsadkové jednotce pro boj zblízka v US Army. Podporovala nás výkřiky a motivačním funěním, kterým mě často vylekala, až jsem povolila core, což mě lehce mohlo dovést k vyloučení z Klubu zpevněných. Hodinu začala cvičitelka tím, že na mě z deseti centimetrů vybafla: „Jméno!“ – „Ano, pane! Mám, pane!“ chtělo se mi zakřičet, ale rychle jsem se vzpamatovala. „Zuzka!“ – „Budu vám tak říkat!“ To by mohlo dost usnadnit komunikaci, pomyslela jsem si. „Zuzko! Otevřu za vámi okno!“ Že by únikový východ? „Rozumím!“ – „Hlavu do šuplíku!“ – „Heee? Jako zavřít? Za co? To bude bolet, ne?“

Scénka pokračuje, dál už si to musíte přečíst sami, já slzím smíchy už při psaní.

Jo a přirovnání „zaskočil mě jako prázdná rolička od záchodového papíru“ budu odteď používat 🙂 .

Rozhovor se Zuzkou Hubeňákovou pro mé stránky si můžete přečíst zde.