Fáze psaní knihy

Držet v rukou novou knihu – ať už vlastní, anebo zakoupenou v knihkupectví – je pro mě vždycky zážitek. Jakou cestu však musel spisovatel ujít, než se k vám jeho kniha dostala? A co můžete čekat i vy, pokud se pro napsání knihy rozhodnete?

Jak se vůbec stane, že se člověk najednou rozhodne napsat knihu? (A tím myslím román, ať už fantasy, detektivku či třeba současný příběh o mezilidských vztazích, nikoli knihu odbornou.) Samozřejmě je to u různých lidí různé. U někoho je to dlouhodobý záměr, někoho to napadne zničehonic. Setkávám se s lidmi, kteří říkají: Jednou bych chtěl/-a napsat knihu, jen co budu mít čas / téma / náladu / prostor / podmínky… Čekat na ideální okamžik v životě se však nevyplácí. Nemusí nastat nikdy. Chcete-li psát, a tím spíš, cítíte-li, že je to vaše vnitřní potřeba a cíl, správný čas začít je právě teď.

Od nápadu k osnově příběhu

V každém případě už tedy víte, že vás láká napsat něco většího, než je třeba článek nebo povídka. Jednoho dne zkrátka stalo, že k vám přišel nápad. Možná se vám zjevil ve snu – probudili jste se a věděli jste, že tohle téma byste rádi sepsali. Možná k vám přišel při cestě MHD (to se stává obzvlášť tehdy, nemáte-li u sebe papír a tužku a zároveň máte vybitý mobil) nebo při řízení autem (rozhodně si nepište poznámky za jízdy!). Mohl se vám zrodit v hlavě při náhodně odposlechnutém rozhovoru dvou spolucestujících, anebo třeba při čtení jiné knihy. Ať už se zrodil jakkoli, jednoho dne tu s vámi nápad je a vy cítíte, že by z toho mohla být knížka.

Možná ho budete nějaký čas nosit s sebou v hlavě a váhat, jestli to vůbec stojí za to. Možná vás budou pronásledovat pochyby – dokážu to vůbec zpracovat? Mám na to dostatek znalostí či schopností? Možná hned sednete a zapíšete si ho, možná s tím budete chvíli otálet.

V každém případě, jakmile bude alespoň prvních pár poznámek o vašem zamýšleném románu jednou na papíře, začne vypadat skutečněji. V tomto bodě se můžete rozhodnout, že to vlastně není nic pro vás. Že tím nechcete trávit čas a nevidíte v tom žádný smysl. Pokud však pocítíte to volání, kterému nejde odolat, je čas vyhrnout si rukávy a pustit se do toho doopravdy.

Intermezzo: Osnova

Vždy doporučuji načrtnout si alespoň základní osnovu – osu příběhu. Může se vám stát, že dostanete psací blok  a osnova vám může posloužit jako opěrný bod. Čím bude rozvětvenější, tím lepší. Já vždy ze sebe v této fázi nejprve vysypu na papír či do počítače vše, co mě k tomu napadá, a pak z toho začínám vytvářet vlastní osnovu příběhu.

Někomu nevadí začít psát, když ještě neví, jak příběh skončí. Já sama se po zkušenostech do toho nepouštím, dokud nemám jasný začátek, prostředek i konec. Stalo se mi, že jsem dostala nápad na příběh, rozepsat ho šlo jako po másle – a pak jsem ho nikdy nedotáhla, protože jsem zkrátka nevěděla, jak ho ukončit. Takhle dopadl můj vůbec první román Hanka (o holčičce z dětského domova, kterou doma zneužívali), i jeho následníci Roman a hvězdy (o lásce dívky a chlapce z astronomického kroužku, které spojuje i láska ke hvězdám) i další rozepsané a nedokončené příběhy.

I pokud si osnovu jako takovou nepíšete, některé věci si promýšlíte předem. Pokud jste se rozhodli napsat fantasy, začínáte promýšlet, jak bude fungovat váš fantasy svět, vymýšlíte první fantasy jména vašich hrdinů, název fantasy říše, první fantastická zvířata či předměty. Pokud píšete z nějakého konkrétního – existujícího – prostředí (zoologická zahrada, lunapark, nemocnice apod.), následuje fáze průzkumu a ověřování reálií.

Fáze vlastního psaní

Takže, vše je připraveno, máte vytvořenou osnovu anebo máte v hlavě poměrně konkrétní představu, o čem by váš příběh měl být, jaké jsou hlavní postavy a co je hlavní zápletka.  Ať už to máte předem rozmyšlené či vám ještě některé části chybí, ale nenecháváte se tím odradit, konečně usedáte k psaní a začínáte tvořit.

Každý, kdo to zažil, potvrdí, že je to něco úžasného. Vzniká vám pod rukou nový svět, nové postavy, nové situace, jejichž autorem jste jen vy sami. A nemusí to být jen svět fantasy, může to být třeba příběh obyčejného člověka odvedle z baráku, ale je to nový svět v tom, že ho tvoříte vy.

„Hrdina neměl mé jméno a já o něm mluvil výhradně v třetí osobě. Těšilo mě, že jsem jím, aniž by on byl docela mnou. Byla to má panenka, podřizoval jsem ho svým rozmarům.“
(Sartre – Slova)

Existují dva druhy psaní – rovnou načisto, a s vypnutým vnitřním kritikem. Existují lidé, kteří dokáží psát rovnou tak, že to po sobě už nemusí moc upravovat. Já takhle nepíšu, zdržovalo by mě to. Fantazie letí rychleji, než ruka stíhá zapisovat, a tak se při první verzi nezabývám formulacemi či hledáním správných výrazů, jde mi o to odvyprávět příběh co nejlépe a dostat ze sebe co nejvíc. Na úpravy bude čas potom.

Pokud vám psaní nejde od srdce, pokud nemáte dostatek odhodlání, v této fázi to někteří lidé mohou vzdát. Pravidelně se zde totiž střídá fáze opojná s tvrdou dřinou. Příběh, který nosíte v hlavě, se prostě musí napsat – a neudělá to sám, musíte to udělat vy. Potrvá to dlouho, hodiny a hodiny u počítače či s papírem a tužkou, hodiny, kdy vás budou bolet záda, budete vyčerpaní, budete se muset na čas vzdát jiných činností, které by vás od psaní odváděly, budete někdy svůj text až nenávidět, možná to chvílemi budete chtít i vzdát (ať vás to ani nenapadne!), ale jak bude vašeho textu přibývat, pocítíte jeho gravitaci, která vás pomalu ale jistě potáhne do cíle.

Když se do toho opravdu položíte, obrovskou odměnou už během psaní bude takzvaný stav flow. Je to úžasná fáze nadšení a naprostého zanícení. Čas ztratí svou důležitost a vůbec význam. Zapomenete jíst, možná i spát. Kdyby tato fáze byla symfonie, pak je to ohnivé vyvrcholení, až se otřásá celý sál a dirigent, jímž jste vy, se na pódiu zmítá, jako by byl zasažen epileptickým záchvatem a celého ho prostupuje euforie. Už jen pro tenhle pocit stojí za to psát.

„Nepoznával jsem se: sotva zrozena, obracela se nečistá obluda proti mně, proti mým odvážným speleologům, trnul jsem o jejich život, chytilo mě to za srdce, zapomínal jsem na svou ruku a měl jsem dojem, že slova, která načrtávám, čtu.“ str. 75
(Sartre – Slova)

Pochybností a prokrastinace

Fáze pochybností nemá bližší časové určení. Může se objevit kdykoli, a může působit paralelně s ostatními fázemi.  V hlavě vám zaznívají zlověstné tóny. Mohou vás přepadnout kdykoli – na samém začátku, během spisovatelského bloku (neznám nikoho, koho by tu a tam takový blok nepřepadl ze zálohy) i po jejím dopsání. Otázky typu – budete to vůbec někoho zajímat? Bude to někdo chtít číst? Co když se mi vysmějí? Co když mě odsoudí? Co když nikdy nenajdu nakladatele? – jsou naprosto běžné a nevyhnou se nikomu z nás.

Lidé mají různý vkus a vaše dílo se nemusí líbit každému. Tak třeba mně se nelíbí Hra o trůny – dialogy mi připadaly prázdné a bezobsažné, styl natahovaný, postavy povrchní… Pravda je, že jsem dokázala přečíst asi jen 300 stran prvního dílu, než jsem to odložila a zavrhla. Možná se to pak zlepší. Chci tím však říct, že všechno se nemusí líbit všem. Nenechte se odradit, pokud vám někdo bude vaše dílo kritizovat.

Největší nástrahou při psaní knihy je však prokrastinace. Kolik knížek nespatří světlo světa kvůli prokrastinaci! Viděli jste Stvoření světa od Jeana Effela? Zatímco andílci vyráběli spisovatele, ďáblíci vytvořili prokrastinaci a teď se válejí smíchy, když sledují, jak jinak nadějní autoři místo psaní uklízejí sklep či přerovnávají hrnky v kredenci, přestože to po nich nikdo nechtěl. Udělejte všechno pro to, abyste jí nepodlehli, byla by to opravdu škoda. Nejlépe na to pomůže heslo značky Nike: Prostě to udělejte, sedněte k tomu a pište.

Fáze po dopsání – od první korektury k beta čtenářům

A pak je první draft – první verze – hotova. Někdy to trvá déle, někdy je to cobydup, pokud však vytrváte a v žádné z předchozích fází to nevzdáte, jednou tento okamžik skutečně nastane.

Možná nemůžete věřit vlastním očím, ale je to tak. Dokázali jste to. Napsali jste knihu. Řine se z vás pot, dýcháte divoce, ale máte ze sebe úžasný pocit. Ještě nejste zdaleka u cíle, ale už víte, jaké to je letět jako o závod mezi řádky vašeho nového románu.

Je načase si trochu odpočinout – pokud cítíte potřebu. Já jsem většinou ještě natolik nabitá energií, že potřebuju pokračovat do fáze korektury bez prodlení.

Je to spíš fáze editační – vím, že příběh ještě dozná spoustu úprav a změn. Teprve po jeho vytištění začínám vidět příběh jako celek. Začínám lépe propojovat postavy, vyjasňuji nevyjasněné, dodávám backgroundy postav, dopisuji chybějící části, které mi při vlastním psaní unikly.

Nebojte se v této fázi hodně měnit. Je to normální. Nedokážu tyto změny dělat na obrazovce, musím je mít vytištěné na papíře. Pak samozřejmě následuje úmorná fáze, kdy všechny tyto změny zanáším do počítače. Takto postupně vznikne druhá verze knihy, která už by neměla mít žádné větší příběhové nedostatky.

Někdo pracuje dál v klasickém rozložení stránky, já si ráda v této fázi předělám celý příběh do takového formátu, aby již vypadal jako vysázená kniha – tedy jako A5 a tisknu dvě stránky na list (viz obrázek). Motivuje mě to ho znovu přečíst a vnímat jej nyní již jako čtenář, nejen jako autor. Zachytím tak ještě další drobnější formální nedostatky, které pak opět zanesu do počítače.

Když jsem s výsledkem spokojená, putuje rukopis k beta čtenářům. Beta čtenář je člověk, který musí splňovat několik podmínek. Zaprvé mu musíte důvěřovat, že vám nebude jen tak planě pochlebovat, ani že vás bude chtít kritizovat jen proto, aby vás shazoval a posiloval si tak své ego. Zároveň by to měl být někdo, kdo má s daným žánrem určitou zkušenost, a kdo umí výborně česky.

Fáze útlumu

Tato fáze se většinou dostavuje ve dvou hlavních situacích – po prvním spisovatelském záchvatu, kdy vám psaní šlo od ruky, jako by vám ho někdo shůry diktoval, jenže pak jste narazili na problém – například nevíte, jak se v nějaké situaci dostat z bodu A do bodu B, nebo jak popsat střeba nějaký složitý stroj, a zatímco hledáte odpověď, zaseknete se. Anebo po jeho dohotovení, kdy vás čekají finální úpravy.

Obzvlášť poté, když vám je navrhli vaši beta čtenáři. Já s jejich názorem v naprosté většině souhlasím a považuju jejich připomínky za velmi užitečné – většinou mi poradí, co více rozpracovat, kde jsem se například ve spěchu provinila vůči pravidlu „rozehrávejte, nepopisujte“ (anglicky show, not tell). Jenže – něco vám brání k tomu usednout. Svůj text jste četli už tolikrát, že z představy byť jediného dalšího čtení vám naskakují pupínky.

Je to fáze charakterizovaná pocity „nemůžu to ani vidět“, „nemůžu se k tomu ani přiblížit“, „dělejte si s tím, co chcete, mě to nezajímá“ a tak podobně. Není to totéž, co fáze prokrastinační, ale bojuje se s tím prakticky stejně. Klidně si dejte pár dnů (klidně i týdnů) odstup, ale jednou k tomu usednout musíte. Byla by škoda vzdát to tak blízko cílové rovinky.

Když tuto fázi překonáte, konečně se pustíte do posledních úprav. Hrajete si s rukopisem tak dlouho, až jste s ním naprosto spokojení.

A pak přichází okamžik, kdy už svůj rukopis opravdu nechcete už ani vidět. Mělo by to být ve chvíli, kdy už máte pocit, že na něm momentálně nejde nic zlepšit. Je to tak dokonalé, jak jste to schopni napsat. To neznamená, že to musí být dokonalé samo o sobě. Ale vy musíte vědět, že jste ze sebe vydali to nejlepší.

Je hotovo! Ale… – Fáze čekání

Zanesli jste i poslední úpravy a připravili rukopis pro vydání. Je čas poslat jej nakladateli. Tato fáze obsahuje to nejhezčí i to nejhorší, co na psaní existuje. Je to naprosto nepopsatelný pocit, že vaše kniha putuje k nakladateli. Ale zároveň vás svírají obavy – co když váš rukopis odmítnou?

Poté, co jste váš rukopis odeslali nakladatelství, následuje dlooooooooooooooooooooooooouhé čekání na odpověď. V lepší případě vám na vaši nabídku rukopisu přijde okamžitá odpověď ve znění, že váš rukopis dostali a své rozhodnutí vám dají vědět někdy časem. Častokrát však ani to ne.

Musíte se obrnit silnou trpělivostí. Vždy radím začít okamžitě psát novou věc, abyste se z toho čekání nezbláznili 🙂 . Doporučuju také zasadit květinu. Když dáte semínko do země, je to jako když pošlete rukopis do nakladatelství. Také vám okamžitě nevzklíčí. Musíte trpělivě čekat, než se objeví první lístečky a začne růst rostlina. To je proces, který probíhá v nakladatelství (včetně první fáze, kdy semínko teprve spočívá nehybně v zemi, jako váš rukopis v šuplíku nakladatelství, než se mu vůbec někdo začne věnovat). Teprve až je rostlinka plně vzrostlá, můžete očekávat nějakou odpověď.

Četli jste Čekání na Godota? Nikdo ve skutečnosti neví, kdo – či snad co je Godot. Ti z vás, kteří jste napsali knížku a je vaším cílem ji mít vydanou, budete mít příležitost poznat, že Godot je ve skutečnosti odpověď z nakladatelství. 🙂 A že nakladatelství je ve skutečnosti černá díra, vyvolávající dojem, že nic se nedostane dovnitř ani ven.

A pokud vás první nakladatelství odmítne, rozhodně nepropadejte zoufalství. Je třeba zkoušet. Pokud se vaše kniha líbí nejen vám, ale našli jste ještě několik dalších, které váš rukopis zaujal, určitě jednou zaujme i nakladatele.

Můžete si samozřejmě vydat i samonákladem, o tom časem pojednám v jiném článku.

Vydáním to nekončí

Když mi v roce 2000 vyšla první knížka (román pro dospívající s názvem Nikki, vrať se) byla jsem přesvědčená, že to ostatní půjde samo. Marketingové oddělení nakladatelství bude nadšeně dělat mé knížce reklamu, média se budou předhánět v žádostech o rozhovor, možná dostanu i nabídku, aby se dílo zfilmovalo… Nepřestávala jsem čekat, až se něco z toho začne dít… a ono nic.

Nakladatelství v naprosté většině případů nemají na propagaci vaší knížky čas ani peníze. Zahraniční tituly jim již přicházejí zpropagované, stačí jim jen trochu pomoct (vytisknout plakáty v češtině apod.) a kniha se prodává skoro bez práce. Většinu práce tak musíte odvést sami.

Vydáním to totiž nekončí. Je to podobné, jako kdybyste narodili dítě a nechali ho, ať se nadále stará samo o sebe. Přece jste ho v sobě dost dlouho nosili a dost už jste se nadřeli, no ne? Jenomže ne. Vaše čerstvě vydaná knížka (pokud nejste třída typu Rowlingová či aspoň Viewegh) potřebuje stejnou péči jako čerstvě narozené miminko.

Vaším heslem budiž Propagujte, propagujte, propagujte. Není to snadné. Já sama na to nemám zrovna talent. Existují však prověřené metody, které se i já postupně učím (a o svých zkušenostech sem časem také napíšu článek).

To nejlepší na konec

A co je největší odměnou? Nejsou to peníze, i když by bylo krásné, kdyby se dalo uživit něčím tak naplňujícím, jako je psaní. (A kdo ví, třeba se nám časem tento splní.) Pokud budete řadový spisovatel, možná za knihu dostanete pár desítek tisíc, avšak nezbohatnete.

Za naprosto úžasné však považuji, když potkám v MHD někoho, kdo čte moji knihu. Nebo když vám lidé napíšou krásný komentář o vaší knize na Databázi knih či kamkoli jinam a vy to objevíte.

A úplně nejlepší je ten pocit, když ji sami držíte vaši čerstvě vydanou v rukou a přivoníte si k ní. Tomu se snad nevyrovná vůbec nic. Psát proto, aby člověk viděl své dílo vydané, držel svou knihu v rukou a mohl si k ní přivonět, to je ten nejlepší důvod, pro který stojí za to se nepřestávat pokoušet… A pokud sami píšete, věřím, že za ten pocit to bude stát i vám!