Fredrik T. Olsson: Konec řetězce – recenze

Co když DNA není jen náhodně vzniklou informací o tom, jak má vzniknout život? Co když není dílem přírody, ale něčím úmyslným výtvorem? Co když je to ve skutečnosti kódový jazyk o tom, co lidstvo v průběhu dějin čeká? A pokud ano, kdo ho do nás vůbec vložil? Právě těmito otázkami se strhujícím způsobem zabývá román švédského autora Fredrika T. Olssona Konec řetězce.

Olsson bývá přirovnáván k Danu Brownovi a po přečtení Konce řetězce mohu potvrdit, že tomu tak skutečně je. Jsou tu podobnosti, ale i rozdíly. Z Brownových knih by se nejlépe dala přirovnat k Digitální pevnosti, v neposlední řadě i kvůli tomu, že se v obou luští kódy, na čemž závisí lidské životy. Srovnání s Danem Brownem se nabízí i v tom, že se o záchranu lidstva snaží starší muž a mladší žena. Na rozdíl od Browna to však mezi nimi milostně nejiskří – své jiskření mají každý někde jinde. A také tam, kde to Brownovým protagonistům vždy o chlup vyjde, když po nich někdo jde, v Olssonovi jim to vždycky o fous nevyjde, ale není to o nic méně nervy drásající.

Brown je na jedné straně jako vypravěč rychlejší, ale zároveň povrchnější, je více scénáristický, zatímco Olsson se na věci dívá více zblízka; vidíte-li dům, popíše vám ho do poslední dlaždičky, a budete mít obrázek více plastický, i když trochu na úkor rychlosti děje. Kdybyste utíkali před nepřítelem (či smrtonosným virem), zřejmě byste se nepozastavovali nad strukturou látky, kterou je potažená pohovka, ale zřejmě byste to vnímali na podvědomé úrovni, a právě to vám Olsson zprostředkuje. Na jedné straně musíte od příběhu trochu poodstoupit, abyste získali celkový obrázek o situaci. Na druhé straně je vše natolik přesně vykreslené, jako byste tam přímo byli.

Prvních pár desítek stran je i v důsledku této popisnosti prostředí trochu pomalejších. Je to jako když jedete úzkou cestičkou mezi poli a lukami a kocháte se krajinou, zatím však netušíte, kam vás příběh zaveze. Místy vám možná i trochu škytá motor, a vy musíte vyjít ven a trochu tlačit. Posléze začínáte cítit, jak se motor chytá, a že vaše vytrvalost má smysl.

Začínají se ozývat i tóny hlavního motivu příběhu, jako když v úvodních záběrech malého Anakina Skywalkera na pouštní planetě Tatoine zaslechneme první náznaky Imperiálního pochodu. Vzápětí ty náznaky opět odezní a my prožíváme téměř minutu za minutou poměrně všední den příběhu hlavního hrdiny, který je všední až na to, že ho právě unesla neznámá mocná tajemná organizace, a to poté, co přežil svůj vlastní pokus o sebevraždu. Zatím to můžeme jen tušit, ale v jeho rukou bude spočívat osud celého lidstva. Ještě ale netušíme jak, ani proč.

Vzápětí ucítíte první opravdové škubnutí, jako když se rybce zasekne v hubě rybářův háček. A najednou si uvědomíte, že vás kdosi pevně usadil na horskou dráhu a váš vozík se právě připravuje na výstup. A než se nadějete, začíná střemhlavý pád. Kolem vás se míhá smrtí zasažený Amsterdam, padající letadlo drtící všechno živé kolem sebe, hořící domy, umírající lidé, odpadávající kůže, akce.

Autor mistrně zvládá udržovat napětí tím, že ukončí kapitolu v nejnapínavějším momentu a přepne na jiné místo do jiného děje, a vy musíte chtě nechtě číst dál, protože potřebujete vědět, jak tamto předtím pokračovalo.

Popisy situací jsou přesné a strhující. Vidíte to zcela jasně – nemocnice. Postava stojící na střeše. Hořící oheň. Šlehající plameny. Padající helikoptéra. A pak ta nevíra, že autor nechal zahynout jednu z výrazných postav příběhu, jen tak, zcela R.R. Martinovsky. To by Dan Brown neudělal!

Mimochodem, ta panika, když mě během čtení začalo hrozně škrábat na zádech 😉

V každém případě je to kniha, kterou určitě doporučuji. Klidně i pod vánoční stromeček.