K čemu mě inspirovala Segalova kniha Doktoři

Lidi necharakterizuje jenom profese, kterou dělají, ale i profese, kterou by rádi dělali – nebo ještě přesněji – kterou si dovedou představit, že by mohli dělat v jiném životě. V mém případě by to byl v první řadě pilot dopravní helikoptéry, případně pilot dopravního letounu. Také si dovedu představit pracovat jako záchranářka. Nebo automobilová závodnice (to spíš, kdybych se narodila jako kluk). Nebo hasič (dtto). Zkrátka něco, kde je adrenalin, a kde na vaší práci záleží… A po přečtení knihy Ericha Segala Doktoři se k tomu nově řadí i povolání lékařky na pohotovosti.

Kniha Doktoři je již pár desítek let stará, přesto je však stále velmi čtivá. Mám ráda Segala jako autora (o jeho jiných knihách napíšu v jednom z příštích příspěvků). Jen o fous v mém hodnocení unikla pěti hvězdičkám, skončila se čtyřmi a šipkou nahoru. Text je velmi splavný, příběh nápaditý, jazyk bohatý, postavy jsou plastické a obsahuje pěkné myšlenky i metafory. Velmi snadno se mi do ní začetlo. Zcela pětková pro mě není jen proto, že mi v ní maličko chybí napětí, vzrušení. Je to, jako když čtete celé životy zajímavých lidí, není to vždy stále vzrušující, což ale rozhodně neznamená, že je to nudné. Rozhodně ta knížka stojí za to.

A teď k té úvaze, která mě při jejím čtení napadla. Až donedávna jsem ve svém životě ničeho nelitovala. A stále nelituju. Všechny volby, které jsem v životě učinila, byly moje volby a vědomě jsem je učinila ke svému nejlepšímu vědomí, svědomí a zájmům, i když ne vždy vše dopadlo k mé spokojenosti.

Kdybych se však narodila jiná – s lepšími schopnostmi se učit, respektive větší disciplínou, ráda bych byla lékařkou. Po pravdě řečeno už mě to napadlo při sledování mého oblíbeného seriálu Pohotovost (Emergency Room). Práce lékařů má smysl. Lékař se musí cítit smysluplně, i když se mu v jiných oblastech života třeba zrovna nedaří.

Vím, že v tomto životě jsem se lékařkou stát nemohla. Nejen že jsem v klíčových letech, kdy si člověk volí zaměstnání, o to nikdy nestála – spíš jsem měla tendenci se lékařům a nemocnicím vyhýbat. Ale i kdybych byla bývala chtěla, nemohla bych nikdy vystudovat na lékařku kvůli svému tehdejšímu přístupu ke studiu.

Prošla jsem vysokou školou (moderní dějiny) tak dobře, protože stačilo číst tuny knih, jejichž témata spolu navzájem souvisela, částečně se překrývala, doplňovala či vysvětlovala, a tak jejich obsah bez problémů zůstával v mé hlavě, aniž bych musela vyvíjet zvláštní snahy si něco zapamatovat. Důraz byl navíc kladen na chápání souvislostí a nikoli na slepé memorování faktů. V medicíně by tohle rozhodně nešlo.

Při čtení Doktorů jsem si ale říkala, že by bylo pěkné umět zachraňovat životy. Takže – nelituju toho, že jsem se nestala lékařkou, protože vím, že jsem se na to nehodila. V jiném  životě bych se jí však ráda stala…

A co vy, jaké povolání si dovedete představit mít v jiném životě? Podělte se o to v komentáři!