Kontroverzní Chuck Palahniuk: Tvé překrásné já – Recenze

Už se vám stalo, že jste si koupili knihu i přesto, že má dost/velmi kontroverzní téma (a proto jste ji raději nečetli ve veřejném dopravním prostředku, ale nikým neviděni v teple domova), pak jste se do ní tak trochu i ostýchali začíst, a nakonec jste ji vůbec nemohli odložit? Tak právě tohle se mi stalo s knihou Chucka Palahniuka Tvé překrásné já.

Knihu jsem koupila proto, že mě celkem bavily jeho předchozí dva romány Program pro přeživší – na kterém mě mimo jiné zaujalo nápadité číslování stránek odzadu, takže jste celou dobu přesně viděli, kolik stránek vám ještě do konce zbývá – i Zalknutí. (Jeho nejznámější Klub rváčů jsem, přiznávám, nečetla, nelákalo mě to násilí.)

Hlavní hrdinka románu Tvé překrásné já je obyčejná dívka Penny, která se shodou okolností, v dané chvíli působící spíše katastroficky, seznámí s miliardářem Linusem Maxwellem. Ten ji poměrně rychle zaujme a svede a začíná ji zasvěcovat do tajů smyslnosti.

Téma je skutečně velmi kontroverzní a některým lidem, kteří jsou citliví na otevřenost čtení o sexu, může kniha přijít až příliš přehnaná. Ostatně varovný je už obrázek na obálce, který jednoznačně naznačuje, o čem v knize půjde – i když jinak, než čtenář čeká. Nejedná se o pornografii, a vlastně ani ne prvoplánově o erotický román, ačkoli otázka sexu, respektive požitku z něj, hraje v románu ústřední roli.

Mimochodem, ačkoli by to tak na první pohled mohlo znít, kniha NEMÁ nic společného s Padesáti odstíny šedi. Padesát odstínů je zcela prázdný text těžící z kontroverzního tématu (ano, četla jsem to, a ani mi to nestojí za recenzi). Palahniukova kniha je skutečný román, se zajímavými dialogy i situacemi, a naprosto napínavým a plně obsažným dějem.

Kniha vás vtáhne od první stránky a postupně stále přidává na intenzitě. Zjišťujeme, že Maxwell postavil svůj byznys na výrobě erotických pomůcek, jejichž cílem je přivést ženy do „sedmého nebe“. Ze začátku všechno působí nevinně (tedy, natolik nevinně, nakolik toto téma může znít), postupně však zjišťujeme, že s Linusem Maxwellem není všechno tak úplně v pořádku – a život Penny se ocitá v nebezpečí.

Je to zvláštní kniha, nepředvídatelná a držící pozornost do poslední chvíle. Urputnost Maxwella při hledání prostředku k vrcholnému prožitku, při němž byste ztratili sami sebe, připomíná jinou kontroverzní literární postavu – Jeana-Baptista Grenouilla ze Süskindovy knihy Parfém, usilující pro změnu o dokonalý parfém i za cenu lidských obětí – a to doslova. (To mě napadlo mj. i proto, že Maxwell v jednu chvíli vezme Penny do restaurace s názvem La Grenouille, jako by autor úmyslně či podvědomě chtěl na Süskinda udělat narážku.) Jestli jste Parfém nečetli, tak také doporučuju.

Ale zpátky k Palahniukovi. Kdo jste viděli trilogii Matrix, konkrétně Matrix Reloaded a znáte postavu Merovingiana, zřejmě si vybavíte scénu z restaurace, kde speciálně „nadesignovaný“ desert přivede nic netušící ženu k velmi intenzivnímu prožitku. Právě o takové hračky usiluje Linus Maxwell.

Připomněl mi také jeden starý francouzský film z 80. let, který bych vám taky ráda doporučila k zhlédnutí, pokud to ještě dnes nějak jde. Jmenuje se Ráj pro všechny (Paradis pour tous). Lékař-vědec v něm vyvine zvláštní metodu ozařování části mozku, která je zodpovědná za deprese. Po ozáření se lidé stávají zcela šťastnými, veškeré jejich úzkosti a starosti zmizí. Ukazuje se ovšem, že štěstí není zadarmo – ukazuje se, že z ozářených lidí zmizela veškerá lidskost a stali se veskrze necitlivými. Oni sami s tím problém nemají, ale jejich okolí ano, postupně všechny dohánějí k šílenství tím, jak se jen tupě usmívají a opakují „všechno je v pořádku“, i když kolem nich třeba lidé umírají. A Maxwellovy výrobky mají tu moc dosáhnout prakticky stejného efektu.

Když se Palahniukova kniha blíží k závěru, začínají se v ní ozývat temné podtóny pro změnu připomínající Kingovu Carrii. Tušíme, že se k něčemu schyluje, a že to nebude pranic hezkého, a s napětím čekáme, jak to celé dopadne.

Myslím, že už jsem tady dříve zmínila, že mám ve zvyku si v knihách vypisovat stránky na zadní předsádku (zasádku? Jak je pro to termín?), na nichž mě něco zaujalo. Jeden z důvodů, proč nerada půjčuju knihy, a proč je pro mě moje knihovna jedinečná, jsou právě tyhle poznámky. Často se k nimi vracím, pročítám je znovu, kochám se myšlenkami i scénkami metaforami i vzpomínkami na příjemné čtení. V této knize nemám vypsané stránky žádné. Jde o prožitek jako takový, strhující děj, který nabírá na rychlosti a strhne vás s sebou jako vodní vír.

Musím zkrátka konstatovat, že je to jedna z nejčtivějších knih za poslední rok. Je podle ní údajně natočený i film, na něj jsem teda fakt zvědavá, nebo možná ani tolik ne 🙂 Protože v knize je skvělá zejména psychologie postav. Ale myslím, že ho přece jen nakonec zhlédnu.

Každopádně méně prudérním povahám doporučuji 😉 .