O lepkavosti, knižních koalicích a záludnosti další volby

Už se vám stalo, že jste začali číst knížku a v jednu chvíli jste chtěli (přesněji řečeno jste byli nuceni vnějšími okolnostmi) ji na chvíli odložit, ale pak jste si uvědomili, že jste od ní zůstali jaksi „ulepení“? Nemohli jste se toho zbavit, pořád jste na tu knihu museli myslet a táhlo vás to k ní zpátky, jako by vám zůstalo na rukou zasychající lepidlo, které vás k té knize poutalo a nešlo se odtrhnout?

Některé knihy se zkrátka vyznačují určitou „lepkavostí“. Přestože knihu už fyzicky nedržíte, ulpělo vám z ní na rukou tolik, že se k ní stejně po chvíli zase vrátíte, bez ohledu na to, jak moc pozdě v noci už je či jak moc vám hoří nějaká práce, které byste se měli věnovat… Naposledy jsem to zažila s Dívkou, která se dotkla nebe od současného italského autora jménem Luca di Fulvio (kandidáta na Moji knihu roku, viz separátní post). Už nějaký čas jsem takhle nebojovala s potřebou knihu odložit a v tomto boji zoufale prohrávala…

Některé knihy jsou naopak jako konečná na trase metra. Vyvrcholí jimi šňůra nějakého čtení a vybrat další knížku, kterou po nich budu číst, je velmi obtížné. Někdy – většinou – už před koncem rozečtené knihy vím, co budu číst pak. Ať už kvůli tomu, že tvoří výše zmíněnou koalici, nebo protože cítím potřebu změnit žánr. Ale u knih značících „konec trasy“ je následná volba těžká. Mitchellův „sencislo9“ je právě taková knížka. Nemám zatím ponětí, co budu číst pak, a to jsem dvacet stran před koncem. Nejspíš sáhnu po nějaké „přestupní stanici“ – nezařaditelné nebeletrii (tj. nic, co čtu pro „vyšší cíle“ á la teorie 4V), kterou přemostím období, než si mozek vybere další potravu pro čtení…

Kniha se ovšem musí číst ve správnou dobu. Číst ji v nesprávnou – ať už když jste na ni ještě moc mladí, nebo na ni prostě jen nemáte náladu, přestože jste se pro ni rozhodli, či už jste „překrmení“ daným žánrem, může ji to zabít. Správné načasování je nejdůležitější.

Pokaždé, když se rozhodnu, kterou knihu budu číst, mám dojem, že všechny ostatní knihy v mé knihovně tuto volbu respektují a na chvíli se stáhnou do pozadí. První polovinu až dvě třetiny četby zvolené knihy zůstávají potichu. Je však zajímavé pozorovat, jak se postupně začínají probouzet a ozývat, jak cítí příležitost být další na řadě. Jakoby dokázaly s mýma očima sledovat řádky a jen číhají na možnost se něčím připomenout, ať už slovem, situací, prostředím či hrdinovým prožitkem… Když se Stendhalův Julián odvolává na Tartuffa, Moliérova hra jakoby přitom mávala z poličky a snažila se více vysunout, abych po dočtení Červeného a černého sáhla právě po ní. Okamžiky Juliánovy zběsilé avšak nenaplňované lásky zase evokují utrpení Wertherovo, který si je téměř jistý, že příštím vyvoleným bude on…

Při čtení posledních stránek se pak v knihovně rozhoří lítý boj. Knížky se navzájem překřikují, začínají se ozývat i díla s právě čteným románem nesouvisející – vědeckofantastické příběhy volají: „Dost bylo čtení o nešťastných láskách, je načase zase změnit žánr a navštívit jiné světy!“ Anna Karenina naopak vábí: „Kdepak, právě teď jsou tvé city náležitě rozjitřeny, abys nejlépe pochopila mne!“ To vše zpovzdálí sleduje se sebevědomým úsměvem Lady Chatterleyová, která na sebe dokázala mlčky upozorňovat už několik dní…Každý chce být tím, po kterém má ruka sáhne v příštím okamžiku.

Některé knihy přitom mlčí; cítí, že ještě nenastal jejich čas. Ty se v dané chvíli chovají nenápadně; spolehlivě však vycítí okamžik, kdy bude daný žánr prozatím vyčerpán a pocítím potřebu přejít na jiný…Pak mi sebevědomým krokem vyjdou vstříc. Pro zvýšení svých šancí přitom vytvářejí koalice – Dickensův Pip se tak spojuje s Goetovým Wertherem, Wildovým Dorianem a jim podobnými, a slibují, že když přečtu jednoho, vynutí si, abych v téže vlně přečetla i ostatní, podobnou dohodu má Skleněné peklo s Letištěm či Zafónův Stín větru s Murakamiovým Kafkou na pobřeží, Drakula s Frankensteinem a mnoho dalších.

Někdy vydržím sedět a pozorovat souboj mých knih o pozornost celé hodiny. Máte také podobně „živou“ knihovnu?