Objev na české literární scéně: Patrik Girgle a jeho Vertigo

V knihkupectví jsem víceméně náhodou (víceméně proto, že po českých autorech koukám cíleně, ale tohoto autora jsem neznala) narazila na útlou knížku Patrika Girgla s názvem Vertigo. Hlavním hrdinou je sedmnáctiletý Dušan, jehož očima vidíme svět, jak ho vnímá dospívající chlapec s duší básníka a vizáží rádoby tvrďáka, žijícího v době krátce po konci socialismu a nástupu tržní ekonomiky v Česku.

Kniha skvěle zachycuje problémy 17ti let, které jsou stejné bez ohledu na dobu – generační rozdíly, nesmělé začátky se sexem, alkohol, zápas se školou, filosofování nad životem, boj o nezávislost ve věku, kdy už není dítětem, ale dospělým také ne. První zamilování. Chlapecké filosofování. Teenagerské hovory na rybách glosující děj. Dětství vzdálené jako země, z níž vyplul, dospělost zemí zaslíbenou zatím jen tušenou. Rodiče marně se snažící s dospívajícím synem prokomunikovat. Jako by neexistoval jazyk, jímž by se dospívající a rodiče mohli dorozumět, i kdyby sebevíc chtěli a mysleli to dobře.

Klučičí mluva, drsná, sprostá slova i představy, dokreslují situaci, i když jejich síla občas zarazí, ale nepůsobí v textu nepatřičně. A první láska, i první zrada. Prokletí toho, když jeden druhému neřekne, co cítí, a proto se jejich cesty rozejdou. A další nepochopení. „Strach a pýcha.“ Jak Dušan sám v jednu chvíli shrnuje: Vztek, chtíč, chlast, bloudění, zklamání. Ale i mnohem víc.

Tak trochu kniha „pro pamětníky“, generace post-sametové revoluce. Děj doplňují zmínky o kapelách, na nichž moje generace vyrůstala, a které dnešním mladým zřejmě už moc neřeknou. Kapitoly odděluje obrázek se stále více vymotanou páskou staré magnetofonové kazety do kazeťáku, symbol našeho dětství, co jsme se s nimi namořili!

Styl i atmosféra Vertiga připomíná Návratu na planetu Mikymauz Oty Hofmana, místy i další Hofmanovy knihy Útěk. Nejvíc ale hlavní hrdina a jeho problémy připomínají román Džínový svět Radka Johna. Dušan má trochu i z Holdena Caufielda, myslícího to dobře, ale nepochopeného rodinou i okolím.

Střídavě jsme u Dušana v hlavě, střídavě na něj hledíme zvenku očima vypravěče. Dušanův úhel pohledu však převládá, což vyprávění dodává na autentičnosti prožitků.

Příběh má krásný jazyk, dokáže pár větami navodit přesnou atmosféru: „Dušan miluje konec září. Ještě je teplo. Stromy začínají žloutnout a rezivět. Země se pokrývá koberci zlata. Večer se ve vzduchu objevuje vůně pálícího se uhlí a dřeva. Cigareta chutná nejlíp. Z jablek prýští rajská šťáva. Slunce je ostré a nebeské…“  No uznejte, jako byste tam byli.

Knížka používá prolínání s budoucností, které se mi líbí jako styl: „Za pár let najde svazek Mariiných dopisů. Bude je chvíli nosit s sebou a dokola číst. Jen tak, trauma z nenaplněné lásky se nekoná a lítost nad tím, že ji nepřeříznul, si vykompenzuje jinak. Možná z nostalgie a snahy rekonstruovat příběh vlastního života, neboť to bude ten jediný úsek historie, který Dušana bude kdy zajímat. Nakonec je hodí do krbu. Bude ožralý jak Dán a nešťastný v zapůjčené zahradní chatce kamaráda, kterého teprve potká…“

Nebo tady: „V noci si tuhle myšlenku zapíše do deníku. Pak se jí bude smát. Přijde období zájmu o svět a ambicí něco dokázat a přesvědčit o sobě otce. Postupně všechny ctižádosti ztroskotají. Jeho nepřizpůsobivá duše narazí na svět a stáhne se. Přestane se rvát. Vystoupí z přeplněného vlaku plného zatuchlých páchnoucích kupé a sejde na postranní prašnou a kamenitou cestu. Půjde pomalu a pěšky, bude zakopávat o výmoly, čelit živlům a zatvrzele bojovat o svobodu a prostor pro sebe. Najde tu dávnou myšlenku a vybaví si Lindu, která bude daleko. Uvědomí si, že víc opravdu nepotřebuje. A že to, co opravdu chce, mít nebude. Jako většina lidí kolem.

Tento styl vyprávění používá například i Ryba jménem Ian, je to takový rozsetý epilog napříč příběhem. (I kniha má také epilog jako takový.)

Kniha se výborně četla a bavila mě od začátku do konce. Připomněla mi, jak hrozné bylo být teenager. Rozhodně bych tu dobu neopakovala. 🙂