Stephen King: Svědectví – recenze

Ačkoli post-apokalyptický román Stephena Kinga Svědectví nepatří mezi nové knihy, mám pocit, že jí tak trochu dlužím o ní něco napsat. Uvedla jsem ji původně ve svém příspěvku o nedočtených knihách, ale pak jsem se rozhodla dát jí přece jen druhou šanci, protože je označovaná za Kingův nejpopulárnější román. A kromě toho bych ráda na svých stránkách psala nejen o knižních novinkách, ale i o knižních „stařinkách“, které stojí za pozornost čtenářstva.

Děj vypráví o tom, jak ve vojenské laboratoři v USA došlo k chybě, v jejímž důsledku unikl virus smrtící superchřipky vyvíjený jako tajná zbraň. Ačkoli má v rámci bezpečnostních opatření v takovémto případě okamžitě dojít k neprodyšnému uzavření celého prostoru, aby se virus nedostal nikam dál, jeden z nakažených vojáků (který si svou nemoc zatím neuvědomuje), v poslední vteřině uteče domů ke své rodině, k manželce a malé dcerce – kterým virus vzápětí předá. Za pár dní jsou všichni mrtví.

A stejně tak všichni, kteří s nimi přijdou cestou do styku. I ti, kteří pak přijdou do styku s nimi. Nemoc se lavinovitě šíří napříč Amerikou a zanechává za sebou spousty mrtvých.

„Dostal chřipku, umřel, dostal chřipku, umřel…“ – tak jsem ji při prvním čtení vnímala, než jsem ji po zhruba třech stovkách stránek odložila. Tudíž už jsem se nedočetla k „dostal chřipku – neumřel“. Ta-na-na-nááá. Tady kniha začíná být zajímavá.

Postupně si uvědomujeme, že mezi tisíci, ba statisíci mrtvých tu a tam někdo zůstal vůči vražedné superchřipce imunní – a nikdo neví proč. Navíc zjišťujeme, že všichni tito přeživší zažívají stejný sen – zdá se jim, že je jakási stařičká černoška láká kamsi na Západ, a všichni její volání tak trochu z nedostatku jiné činnosti a z pocitu osamění následují. Všechny rovněž spojuje sen o záhadné děsivé postavě, které začínají přezdívat Temný muž a která sídlí ještě dál na západním pobřeží. Nikdo nezná jeho identitu, všichni se ho však shodně děsí a cítí, že je na něm cosi nadpřirozeného.

Postupně vykrystalizuje, že zatímco více než stoletá matka Abigail představuje posla božího, Temný muž je zosobněním ďábla. Kolem obou se utvoří dvě soupeřící komunity a všechno spěje k jejich konečnému střetu. Která z nich zvítězí?

Na můj vkus bylo na začátku až příliš mnoho postav, v nichž jsem se neorientovala. Navíc mnoho z nich rychle umřelo, než jsem si na ně stačila zvyknout a vytvořit si k nim nějaký vztah. Při zpětném pohledu chápu, proč se s tím King tak rozepisoval – hrál si s nimi, prožíval s nimi vše až do hořkého konce. Dokonce bych řekla, že mám tak trochu sebemrskačskou chuť si to přečíst ještě jednou, a zažít takové to „ahá, tohle byl on“ atd. Ale je to příliš dlouhé, abych to jen tak „zhltla“ napodruhé, bude to muset několik let počkat. 🙂

Každopádně teprve když se někde kolem pětisté strany přeživší postavy „utřepaly“ a začala jsem v nich mít jasno, pocítila jsem o jejich vývoj více zájmu. A čím jsem četla dále, tím mi bylo jasnější, že to dočtu, i kdyby mi to mělo trvat několik let. Projevil se efekt, že když se s někým dostatečně dlouho stýkáte, začne vás jeho osud svým způsobem zajímat. Navíc cítíte, že už máte hodně společného – tak dlouho jste se s nimi trmáceli přes půl Ameriky, že jste uondaní, jako byste skutečně šli s nimi.

Doopravdy mě kniha zaujala v poslední čtvrtině. Naprosto mě dostalo, když trojice přátel při cestě za Temným mužem musela opustit zraněného přítele a nechat ho napospas osudu a (téměř) jisté smrti, a přimělo mě zamyslet se nad tím, jak bych v takové situaci jednala já. Za srdce mě chytily scény s věrným psem Kojakem, který byl jednoznačně mým nejoblíbenějším hrdinou celé knihy. Mým druhým nejoblíbenějším byl slabomyslný, ale velmi lidský Tom Cullen.

Když se poslední dva navrátilci (záměrně neříkám jména, abych předešla spoilerům pro ty, co to ještě nečetli) blíží k domovské komunitě, ozvala se mi v hlavě stará písnička, v níž se zpívá: „A jen sto yardů mu zbývá k Mary Anne…“, protože se jejich pouť sněhem a mrazem zdála skoro zoufalá, a doufala jsem, že hrdinové knížky nedopadnou stejně smutně, jako v té písničce.

Kniha je ale psaná moc hezkým jazykem se spoustou metafor, to vždy ocením, protože vyprávění oživují a dodávají mu plasticitu. Obsahuje také varování budoucím generacím, aby si „nehrály“ se smrticími biologickými zbraněmi, jaká v knize vyhubila naprostou většinu lidstva.

Příběh má i přes veškeré nesnáze a utrpení, kterými si musejí jeho hrdinové projít, svým způsobem happy end, ovšem tak trochu v duchu Rosemaryina děťátka. Je konec, a přece není konec. To už však autor ponechává na čtenářově fantazii.

Mimochodem, kniha se mi úporně řetězila s Wellsovou Válkou světů, kterou jsem rozečetla v průběhu čtení Kingovy knihy (stejně jako asi pět dalších, protože Svědectví se hrozitánsky vleklo). King na tu Válku světů několikrát ve zcela nesouvisejících situacích zcela explicitně odkazoval. Ale to jen na okraj.

Celou dobu se mi také v hlavě honilo srovnání s knihou s podobným post-apokalyptickým tématem – sci-fi románem Den Trifidů od Johna Wyndhama, kterou jsem četla krátce předtím. V obou případech je většina lidstva odsouzená k záhubě, v Kingovi kvůli vražedné superchřipce a v Trifidech kvůli slepotě způsobené vraždícími rostlinami. Přeživší zdraví jedinci se sdružují, putují přes zemi a zakládají komunity a musejí volit mezi dobrem a zlem.

Ve Svědectví mi trochu vadilo, že hlavním nepřítelem je nadpřirozený Temný muž, který je opakovaně označován za nelidského, zosobnění ďábla. Průběžně mě napadalo, jak by to asi vypadalo, kdyby byl Temný muž prostě člověk. I v Trificech jsou skupiny těch „hodných“ a těch „zlých“, v obou případech jsou však vedeny lidmi. Ať tak či onak, oba romány stojí za přečtení, i když ten Kingův vám zabere mnohem, ale mnohem více času. 🙂