Anatomie příběhu aneb Jak to udělat, aby byl děj jako živý

Když tvoříte příběh, je to tak trochu jako byste dávali dohromady monstrum doktora Frankensteina. Představte si, že jste doktor Frankenstein a chcete sestavit nového člověka.

1. Kostra

Na samém začátku potřebujete dát dohromady základní kostru. Měli byste mít páteř, lebku a končetiny – tedy základní osu příběhu. Ten je třeba napsat nejdřív.

V této fázi potřebujete zvolit prostředí příběhu (současný román, detektivka, historický román, milostný příběh apod.) a vytvořit základní postavy a zápletku. Nepotřebujete zatím mít zodpovězená veškerá „proč“ a „jak se tam dostala“ atd. K tomu se dostaneme v dalších krocích.

Nemusíte také nutně v této fázi vědět, jak chcete, aby kniha dopadla. Je však dobré mít alespoň rámcovou představu. Můžete se například rozhodnout až později, jestli se vaši hlavní hrdinové nakonec vezmou nebo rozejdou, měli byste však vědět, že spějete k takovému rozhodnutí.

2. Klouby

Jsou místa, kde vám příběh při sestavování základní kostry nebude navazovat a vy tomu nyní potřebujete věnovat více času. Představte si pravěkou kostru, kterou právě objevili archeologové. Poskládali jednotlivé kůstky vedle sebe tak, aby připomínaly tvar člověka, zatím však kostra nedrží pohromadě.

V tomto ohledu se psaný příběh nejvíce odlišuje od snění. Ve snu není potřeba vysvětlovat, jak se někdo dostal na cestu kolem světa, prostě tam je a vy si s ním ve své fantazii „hrajete“. V příběhu byste měli domyslet můstky, cesty, jak něco vedlo z bodu A do bodu B, aby váš příběh dával smysl. Například se vaše vyprávění odehrává na ostrově a posléze na lodi. Jak se hlavní hrdinové na tu loď dostali?

3. Svalstvo

Váš příběh má nyní již hotové prostředí, hlavní postavy a základní zápletku, kde nejsou žádná prázdná místa, kde by příběh nenavazoval. Je to však stále jen holá kostra, která se sice už může sama pohybovat, pořád jí ale něco chybí, aby mohla vyjít mezi lidi.

Tím „něčím“ jsou přeneseně svaly. Začněte na jednotlivé kosti přidávat „maso“ – pozadí jednotlivých postav, jejich vzájemné vazby, rozpracovávejte situace, kterým jste zatím věnovali jen méně prostoru, rozpracovávejte je do větší hloubky, přidejte vedlejší postavy, barvitější popisy a postarejte se, aby měl příběh skutečnou „sílu“.

4. Krevní a nervový oběh

Váš příběh už má stabilní kostru i svalstvo, nyní však potřebuje krevní oběh a nervový systém. Projděte si jednotlivé scény a popisné situace rozepište jako rozhovory. Namísto „a pak se do krve pohádali“ rozehrajte přímo tu hádku. Jednak tím rukopis prodloužíte, a také mu dodáte ráz a „šťávu“.

Nebojte se přidat konfliktní situace, nervy drásající okamžiky, dojemné momenty, vše, co váš příběh oživí.

5. Vdechněte život

Představte si, že máte před sebou hotového Golema a vkládali mu do čela šém. Přečtěte si ji po sobě nikoli očima autora, ale očima čtenáře.

Nyní je čas na drobná dotažení tak, abyste měli dobrý pocit, až budete knihu „pouštět do světa“. Rukopis už je hotový (skvělý pocit, že?).

Ideálně jej v této fázi dejte přečíst někomu, komu důvěřujete, že vám poví pravdu. Přitakávači vám v tomto okamžiku k ničemu nebudou. Pokud ve svém okolí nikoho takového nemáte, rukopis alespoň na dva týdny odložte, aby mezi jím a vámi vznikl náležitý odstup. Pak jej znovu pročtěte a doplňte poslední drobnosti.

Tip na okraj:

Při vytváření příběhu se mi osvědčilo vytvořit si nástěnku, na kterou si píšu jednotlivé scény a kapitoly. Na nástěnku je připichujte lineárně, tedy v časové posloupnosti, v jaké se kniha bude odehrávat. Až budete příběh psát, nemusíte jej pak psát lineárně, ale berte ke zpracování ty celky, na které právě máte náladu. Stane se, že budete někdy mít náladu psát milostnou scénu, jindy zase popis prostředí a jindy rozhovor mezi přáteli či ohnivou hádku mezi smrtelnými nepřáteli. Zpracované celky pak můžete na nástěnku připíchnout zpátky buď přeškrtnuté, anebo je otočte zadní stranou.