Nemůžu psát knihu, protože… mám binec v poznámkách

Kolikrát už se vám to stalo?

Sednete si s odhodláním, že dnes konečně napíšete další kapitolu své knihy. Otevřete notebook… a místo psaní začnete hledat. Byl ten nápad v mobilu? V Google Dokumentech? V sešitě? Nebo na papírku, který jste si kdysi strčili do kabelky?

Po deseti minutách máte otevřených několik složek, tři aplikace a dva sešity. Chuť psát je pryč a vy si jen povzdychnete: „Já prostě nemůžu psát. Mám v tom strašný binec.“

Jestli se v tom poznáváte, věřte, že v tom nejste sami. Přesně tohle se stalo i mně. A právě díky tomu jsem si uvědomila jednu důležitou věc.

Problém většinou není v tom, že nemáte nápady nebo neumíte psát. Jen nemáte systém, ke kterému byste se mohli kdykoliv vrátit.

Když hledání zabere víc času než samotné psaní

Před pár týdny jsem byla v Brně. Seděla jsem v kavárně, krásně se mi psalo a dostala jsem se do stavu, který zná asi každý autor. Najednou všechno plynulo, slova přicházela sama a stránky přibývaly téměř bez přemýšlení.

Pak ale přišel život. Další práce, další povinnosti a ke knize jsem se několik týdnů nedostala. Když jsem si k ní konečně znovu sedla, zjistila jsem, že vlastně nevím, kde jsem skončila. Začala jsem otevírat jednu složku za druhou, procházela dokumenty, poznámky v mobilu i Google Disk. A najednou jsem místo psaní jen hledala.

Tehdy jsem si řekla, že takhle už to dál nechci.

První věc, kterou si potřebujete uvědomit

Spousta lidí říká: „Nemám čas psát knihu.“ Já si ale myslím, že problém bývá někde jinde. Nejde ani tak o čas jako o prioritu.

Když se ke knize několik týdnů nevrátíte, úplně přirozeně zapomenete, kde jste skončili, kam jste si co uložili nebo jak jste si poznámky pojmenovali. Pak máte pocit, že máte ve všem chaos. Přitom ten nevznikl během jednoho dne. Vznikal postupně a stejně postupně se dá zase odstranit.

1. Vzpomeňte si, co jste v té době řešili

Když něco hledáme, většinou začneme názvem knihy. Jenže mozek takhle často nefunguje. Daleko lépe si pamatuje období života.

Zkuste si proto položit otázku: Co jsem zrovna v té době řešil/a?
Byla to pracovní cesta, kurz, dovolená nebo nějaký projekt?

Já jsem si díky tomu uvědomila, že jsem text psala v době, kdy jsem připravovala úplně jiné pracovní věci. A najednou jsem věděla, ve které složce hledat.

Nepátrejte tedy jen podle názvu knihy. Zkuste hledat podle toho, co jste v té době žili. Často vás to dovede mnohem rychleji k cíli.

2. Nezapomeňte, že jste možná nepsali do počítače

Tohle je druhá věc, která mě vždycky pobaví. Máme pocit, že jsme psali do Wordu. Jenže pak zjistíme, že jsme si první nápad zapsali do mobilu, do sešitu nebo si ho nadiktovali.

A někdy je to ještě větší divočina. Jednou jsem začala psát část knihy do dokumentu, který vůbec nesouvisel s knihou. Byl to zápis z výboru. Ten soubor měl úplně jiný název a nikoho by nenapadlo, že se uvnitř schovává rozepsaná kapitola.

Proto než začnete panikařit, zkuste si vzpomenout:

Psali jste na počítači, nebo na mobilu?
Nemáte něco zapsané rukou?
Neschovali jste text do úplně jiného dokumentu?

Občas bývá odpověď mnohem překvapivější, než čekáme.

3. Hledejte podle jednoho netypického slova

Když už víte, že text někde v počítači opravdu je, zkuste využít vyhledávání. Ale ne podle názvu dokumentu. Podle slova.

Ideálně takového, které není úplně běžné. Vzpomeňte si na výraz, který jste v textu určitě použili. Čím méně obvyklý bude, tím lépe.

Mozek je v tomhle zvláštní. Když mu dáte správnou otázku, často vám odpověď sám nabídne. Mně se vybavilo jedno konkrétní slovo. Zadala jsem ho do vyhledávání a během chvilky jsem měla svůj text před sebou.

4. Založte si jedno jediné místo pro aktuální psaní

Jakmile svůj rukopis najdete, udělejte ještě jednu věc. Vytvořte si složku, kam budete ukládat všechno, co se týká právě rozepsané knihy.

Já ji mám pojmenovanou jednoduše Aktuální psaní a mám ji přímo na ploše počítače. Vidím ji pokaždé, když notebook zapnu. Je to maličkost, ale právě díky tomu na mě kniha neustále „kouká“. Připomíná mi, že existuje a že na ni nechci zapomenout.

Kdykoliv napíšu něco do mobilu nebo do sešitu, přepíšu to právě sem. Pokud máte rozepsaných víc knih, klidně si vytvořte více složek. Jen si dejte pozor na jednu věc – v jednu chvíli se opravdu soustřeďte hlavně na jednu z nich.

5. Přestaňte vytvářet soubory s názvem „Finál“

Přiznejte se. Kolik máte dokumentů, které se jmenují Finál, Finál nový, Finál poslední, Finál opravdu poslední nebo Finál poslední opravený?

V tu chvíli už vlastně nikdo neví, který je ten správný.

Mnohem lépe funguje ukládat jednotlivé verze podle data. Například:

Kniha – verze 15. 5.
Kniha – verze 2. 6.
Kniha – verze 18. 6.

Pokud uděláte opravdu velkou změnu, klidně ji napište i do názvu souboru. Díky tomu budete vždycky vědět, v jaké fázi jste byli, a nebudete přemýšlet, jestli je správný „Finál 7“ nebo „Finál 9“.

Když už opravdu nevíte…

Mám ještě jeden trik. Vezměte si obyčejný papír a začněte psát. Ne knihu, ale vzpomínky.

Kde jste seděli? Co jste ten den dělali? Jak jste se cítili? Jaká scéna vás bavila?

Ono se totiž většinou nestane, že si vzpomenete na konkrétní soubor. Vzpomínka přijde oklikou. Vybaví se vám místo, situace nebo nějaký detail. A s ním najednou přijde i odpověď, kde svůj text hledat.

Malý úkol na závěr

Ještě dnes si zkuste udělat jednu jednoduchou věc. Podívejte se, kde máte rozepsanou knihu. Jsou všechny poznámky opravdu na jednom místě?

Pokud ne, zkuste je postupně sjednotit. Vytvořte si jednu složku. Jedno místo. Jeden systém.

Ne proto, že musí být všechno dokonale uklizené, ale proto, abyste příště místo hledání mohli rovnou psát.

Protože každá minuta, kterou strávíte hledáním poznámek, je minuta, kdy vaše kniha nevzniká. A byla by škoda, kdyby krásný příběh zůstal schovaný někde mezi poznámkami v mobilu, papírkem v kabelce a dokumentem s úplně jiným názvem.

Díky, že jste dočetli až sem. A přeji vám, ať příště otevřete počítač, kliknete na jedinou složku a můžete rovnou pokračovat tam, kde jste minule skončili.
Ať vám to skvěle píše.
Veronika 🍀

Raději si poslechnete video? Jasně, tady je: