Povinná četba aneb Jak dětem nejlépe otrávit knížky?

„Povinná četba by se měla zrušit.“ Tento názor jsem zastávala během střední školy a ještě dlouho po ní. Dnes – nevím, co si mám myslet. Na jedné straně si pamatuju, jak mi během školní docházky povinná četba vadila. Na straně druhé nedokážu posoudit, kolik klasických autorů bych dnes znala, kdyby mi o nich neřekli ve škole.

Na základní škole jsem patřila k třídním šprtkám (neměla jsem ten výraz ráda, ale tak se nám, co jsme chodili vždycky naučení a připravení, zkrátka říkalo) a vždy jsem všechnu povinnou literaturu přečetla. Skoro nic si však z toho nepamatuju. Utkvěly mi pouze Reportáž psaná na oprátce (ne o čem to bylo, jen že mě to nebavilo) a Povídky Malostranské (dtto).

Na střední škole jsem naopak patřila k vrcholným třídním záškolákům. Povinnou četbu jsem až na výjimky ze zásady nečetla a opisovala jsem, kde se dalo a co se dalo. Bylo to v době, kdy neexistoval internet, dnešní děti to mají zjevně snazší 🙂

Z té doby si pamatuju pouze Říkali mi Leni – udělala jsem u ní tehdy výjimku a přečetla jsem ji, přestože to bylo povinné, a musím říct, že právě tato kniha se mi líbila velmi. Pořídila jsem si ji později domů a dodnes se k ní občas vracím. Je to příběh české dívky Lenky, kterou v rámci nacistického programu lebensborn odvezli do Německa a poněmčili. Ona si však matně pamatuje své dětství v Čechách. Její příběh je velmi silný a bylo to mé první historické setkání s druhou světovou válkou přístupnou a poučnou formou.

Současné autory jsme bohužel na gymnáziu nebrali vůbec. Dostali jsme se pouze po D.H. Lawrence  – informace, že jeho kniha Milenec lady Chatterleyové byla ve své době zakázaná, mě přiměla se do ní zkusit začíst. Ovšem bohužel v té době opět nebavilo.

Během gymplu jsem četla hodně, ale dávala jsem přednost úplně jinému „kafi“ – přečetla jsem celého Johannese Maria Simmela (knihy jako Láska je jen slovo, S klauny přišly slzy či Svůj kalich hořkosti dodnes patří mezi mé oblíbené), celého Arthura Hayleyho (obzvlášť jsem hltala Letiště a Večerní zprávy) či knihy jako Skleněné peklo.

Bavily mě i cestopisy, obzvlášť Jak jsem potkal Ameriku od Radka Johna a životopisné knihy kontroverzních osobností jako Má léta s Andy Warholem od Ultra Violet či Nikdo to tu nepřežije od Jima Morrisona. Ale z hlediska mé profesorky češtiny na gymplu jsem nečetla nic, neboť tyto knihy ona nepovažovala za literaturu.

Což mě přivádí k další myšlence. Myslím, že ke klasice člověk dozraje až v rané dospělosti – viz D.H. Lawrence, který se mi velmi líbil poté, co jsem dospěla. Podobně Stendhalův román Červený a černý až poté, co jsem poznala, co znamená někoho opravdu milovat. Totéž platí pro Mussetovu Zpověď dítěte svého věku či Goetheova Werthera.

Klasickou literaturu jsem začala hltat až po skončení gymplu, když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání – tiskové agentury (na vysokou školu jsem šla až o pár let později). Hodně mě v tom posunuli tehdejší přátelé, kteří vesměs studovali literaturu (konkrétně ruskou) i můj pozdější šéf, když už jsem nastoupila do novin.

Během vysoké školy jsem beletrii četla jen okrajově po udělání zkoušek, pro které jsem musela načíst tuny knih o moderní historii. Pořádně jsem se do ní „zakousla“ až po skončení VŠ a pak jsem hltala, co mi přišlo pod ruku. O klasické literatuře chystám další příspěvek, teď nepůjdu do podrobností.

Chtěla bych se vrátit k původnímu tématu – co si o povinné četbě myslíte vy? Měla by se ve školách zrušit? Nebo naopak zachovat, ale přidat více současných knih? A jaké knihy byste v takovém případě doporučili zařadit? Těším se na vaše názory!