Weirova Kniha Marťan a úvaha, která s ní souvisí jen vzdáleně

Občas mívám divné myšlenky. Například mě někdy při pohledu na davy lidí napadá, že z obrovské výšky musí lidé působit stejně jako červi. Hemží se, lezou přes sebe, jsou na sebe nahňácaní a zjevně jim to nevadí… Co když jsou pak i červi civilizace, jenom pro nás příliš primitivní, abychom je chápali, a my je v klidu hubíme…?

To mě napadlo při čtení knihy Marťan od Andyho Weira. Nestihla jsem jít na Marťana do kina a mezitím jsem zjistila, že je to vlastně zfilmovaný román. Téma mě zajímá (vesmír obecně), a tak jsem si to koupila. Román je místy napínavý, ale spíše ve mně budil filosofické úvahy.

Například – jak se všechno zdá malé, když se od toho vzdálíte. Představovala jsem si, jak by vypadala Země, kdybych ji mohla pozorovat z vesmíru. Kdybychom se stále vzdalovali, vypadala by stále menší a menší, až by z ní nakonec zbyl jen malý drobný korálek. Ničím by se na první pohled nelišil od kuličky, se kterými si na ulici hrají děti.

Kdybyste byli jakýsi vesmírný gigant a vzali tu kuličku do ruky, neuvidíte na jejím povrchu nic. Stejně jako když se díváte na Zeměkouli daleko z vesmíru. Ale přesto je na ní život. Děje se na ní tolik věcí. Můžete vesmírnou kuličku odcvrnknout do dálky jako modravou skleněnku, ale život na ní bude důležitě pokračovat stále dál.

Co když i na kuličkách, které cvrnkají kluci na dvorku za školou do důlku, jsou civilizace, o kterých nemáme ani ponětí? Civilizace tak maličké, že je naše smysly ani technologie nedokážou detekovat?

Odteď se budu i ke zdánlivě prázdným kuličkám hlíny chovat s větší úctou 🙂