Knižní promiskuita – máte to taky?

Bývaly doby, kdy jsem až s nábožným zápalem trvala na tom, že je povinnost dočíst knížku, než otevřu další. O lidech, kteří říkali, že mají rozečtených více knih, jsem si myslela své – a nebylo to nic zvlášť lichotivého. Nemohla jsem pochopit, jak můžou udržet v hlavě více příběhů, jak se jim to nepoplete, jak z toho dostanou to nejlepší.

Částečně tomu mému názoru napomáhala skutečnost, že jsem až donedávna (konkrétně do doby před dvěma lety) žila poměrně nomádským životem a nikdy jsem neměla svou celou knihovnu tam, kde jsem zrovna bydlela. Moje knihovna zůstávala u mých rodičů a já jsem kočovala po pronájmech či žila v zahraničí, a v žádném případě jsem s sebou nemohla tahat stovky či více knih.

Fungovala jsem tak, že jsem si koupila několik knih (či je přinesla od našich), zavezla jsem si je k sobě domů, a jak jsem je postupně načítala, hned jsem je odvážela, abych uvolnila místo jiným. To se to pak kritizovalo ty, co si mohou dovolit číst několik věcí najednou.

A pak se stalo, že jsem se konečně usadila. Středobodem mého bytečku je knihovna, která je roztahaná všude možně – v obýváku, na předsíni… Kde je jen trochu místa, jsou police s knihami. Mám tady knihovničku fantasy, současných románů, klasická díla i literaturu faktu – a můžu si číst, co se mi zachce. A poprvé v životě se začínám v četbě chovat „promiskuitně“.

Postupně jsem i začala chápat, jak to vlastně může fungovat.

Je to jako v životě – také zastáváte různé role. Můžete být zároveň někým v práci, někým jiným doma, zároveň otcem i synem a někým úplně odlišným, když jste s kamarády. A podobně je to s knihami.

V současné době mám rozečtených těchto pět knih:

Stephen King: Svědectví
Fredrik T. Olsson: Konec řetězce
J.K. Rowling, Jack Thorne, John Tiffany: Harry Potter a Prokleté dítě
Zoe Hardwicke: Strážní andělé
Kol. autorů: Kniha vědy

Každá má svůj důvod. Kingovo Svědectví jsem se rozhodla začít znovu číst poté, co jsem sem napsala příspěvek o nepřečtených knihách a zároveň jsem podruhé přečetla Den Trifidů. Trifidi mě napoprvé nijak zvlášť nezaujali, i když jsem je dočetla. Napodruhé se mi však líbili moc. Kingovo Svědectví jsem napoprvé nedokázala dočíst.

Pak jsem ale někde přečetla, že je to čtenářsky nejoblíbenější Kingova kniha. Vážně?? pomyslela jsem si. Jak proč? A rozhodla jsem se o ni pokusit znovu. Zatím mám přečtených něco kolem tří set stran (má jich asi tisíc) a ještě mě to nezačalo bavit, ale tentokrát jsem odhodlaná to přečíst celé a zjistit, co je na tom čtenářsky tak atraktivního. Pevně věřím, že se k tomu snad kolem pětisté stránky dočtu.

Olssonův Konec řetězce jsem rozečetla poté, co se King neuvěřitelně vlekl a pocítila jsem potřebu to něčím rozmělnit. A na Olssona byly všude reklamy a přirovnávali jeho knihu k Danovi Brownovi, jehož Inferno shodou okolností zrovna přichází do kin a těším se, až na to půjdu.

A tak jsem se pustila do Olssona. Je psaný jiným stylem než strhující Brown (mám Brownovy knihy moc ráda, obzvlášť Andělé a démoni a Digitální pevnost, ale i ty ostatní s výjimkou Pavučiny lží, ta mi přišla nudná) a do strany padesát se toho moc nestalo, ale postavy se rozvíjejí zajímavě a budu určitě číst dál.

Důvod, proč jsem rozečetla nejnovějšího Harryho Pottera je jednoduchý – už jsem to četla anglicky, jakmile to vyšlo, a teď jsem si chtěla přečíst český překlad. Napoprvé mě to moc nebavilo, působí to jako fanouškovská fikce z pera patnáctiletého autora a navíc krade motiv ze skvělého filmu Osudový dotek (Butterfly effect), který si pohrává s tématem měnění minulosti a ovlivňování budoucnosti mnohem důmyslněji. Ale Bradavice jsou pro mě důvěrně známé prostředí a číst příběh, který se v nich odehrává, je jako strávit víkend v rodinném kruhu. Žádné velké vzrůšo, ale je vám v podstatě příjemně. 🙂

Knihu Strážní andělé jsem rozečetla z potřeby číst něco odlehčeného. Je to román pro ženy, navíc odehrávající se v lékařském prostředí. Jelikož zrovna sleduji seriál Emergency Room (Pohotovost), měla jsem na to náladu. Ani zde se po padesáti stranách moc nestalo, navíc se postavy rozvíjejí velmi nezajímavě, ale rovněž to hodlám dočíst.

A Kniha vědy mi skočila do náruče v knihkupectví a trvala na tom, že spolu odejdeme domů. Mým koníčkem je fyzika (jsem velký fanoušek Stephena Hawkinga, Briana Greena či Michia Kaku) a říkala jsem si, že se ráda vzdělám i v jiných vědních oborech. Tu čtu na odlehčení od beletrie.

A co vy, dáváte přednost čtení pouze jedné knihy, anebo rádi čtete více knih najednou?