Jak jsem překonala strach z mluvení na veřejnosti

Každý z nás má někdy z něčeho strach. Pro píšící autory to často bývá strach z promluvy na veřejnosti, když má pohovořit o své tvorbě.

Být pozván na literární besedu, na rozhovor se čtenáři či s novináři anebo mít jakoukoli jinou možnost promluvit o svém psaní je pro autora velmi vítaná příležitost. Většinou ji ale doprovází výše zmíněný strach, který často bývá až ochromující.

Proti tomuto strachu není nikdo z nás od přírody imunní, alespoň zpočátku ne. Je potřeba naučit se tomu čelit. Čím častěji budete takovým situacím vystavováni, tím méně hrozivé vám budou připadat. Tady je moje zkušenost a pár tipů, které mi na mé cestě pomohly.

Co mě naučila lanovka

Nejdříve o strachu obecně. Asi jste mnohokrát slyšeli, že horší je doba předtím – ať už je „to“, čeho se bojíte, cokoli. Na vlastní kůži jsem to zažila na jednom zvláštním školení. Dostala jsem šanci zúčastnit se v rámci zaměstnání výcviku přežití, který je primárně určen novinářům a osobám, kterým hrozí cesta do nebezpečné, zejména válečné oblasti.

V rámci tohoto tréninku jsme měli přejet po takové ruční lanovce na laně přes přírodní vodní nádrž. Bylo asi deset stupňů nad nulou, voda byla na první pohled ledová a já jsem měla vážné pochybnosti, že se nad tím udržím po celou dobu. Jednoduše jsem si nedůvěřovala. Všichni moji kolegové postupně přejeli na druhou stranu a už jsem tam zbývala jenom já a instruktor.

Bylo mi trapně, že se tak bojím, ale přesto jsem řekla, že já to raději obejdu, že to prostě nedám. Něco v jeho výrazu tváře – snad obrovské zklamání – mě však přesvědčilo, že to mám zkusit. Nakonec jsem si řekla, že zahynout mě snad nenechají, a holt to vykoupání v ledové vodě snad přežiju.

A tak jsem si nechala podat lanovku, chytla se, odrazila se – a čekal mě ten nejhezčí zážitek z toho výcviku. Jelo to jak po másle, vůbec nebyl problém se držet, kolem svištěl vítr, vodní hladina se leskla a mně bylo skvěle. Trvalo to jen pár vteřin, aspoň tak jsem to vnímala. Jakmile jsem přistála na druhé straně, prohlásila jsem: „Můžu ještě jednou?“ Všichni se hrozně smáli.

A já jsem si z toho odnesla poučení: NEJHORŠÍ, ale absolutně nejhorší možnost je setrvat ve svém strachu. Tím, že jsem přejezd po lanovce neustále oddalovala, jsem si způsobila úplně zbytečné utrpení. Takže – když se něčeho bojíte, prostě to ZKUSTE. Uvidíte, že to NIKDY není tak hrozné, jak to působí. A nezřídka to může být naopak naprosto skvělá jízda.

A teď ke konkrétním strachům, které vás mohou potkat (a nejspíš potkají) na vaší cestě za vydáním knížky:

Strach z promluvy na veřejnosti

Když jsem začínala pracovat jako novinářka (v tiskové agentuře a posléze v novinách), bylo mi pouhých 18 let. Z dnešního pohledu jsem byla prostě dítě. Tenkrát jsem se tak však necítila. Měla jsem maturitu, mluvila jsem plynně anglicky a přišla jsem si dostatečná. Ovšem moje nezkušenost způsobovala, že jsem neustále musela čelit nějakým strachům.

Nejhorší to bylo na tiskových konferencích, zejména na těch, kde se muselo mluvit do mikrofonu, který vám jeden z pomocných organizátorů podal do pléna. Vzít do ruky mikrofon a promluvit před všemi těmi lidmi? Neslýchané. Jak budu znít? Nebude se mi klepat hlas? Co když se nevyjádřím dost jasně a budu muset otázku opakovat? (Už jenom z té představy mi bylo šíleně trapně.)

Vždycky jsem si stoupla až úplně dozadu a pak jsem se hrozně dlouho odhodlávala, přeříkávala jsem si otázku v duchu pořád dokola, až ji položil někdo jiný a já jsem musela navíc narychlo vymýšlet jinou, protože do redakce jsem se bez otázky, kterou zodpověděli právě pro nás, jsem se vrátit nesměla.

Spásný nápad

A jednoho dne jsem se rozhodla tomuhle ochromujícímu strachu postavit. Čekala mě zrovna tisková konference ve velikém sále, kde byla aspoň stovka lidí (nebo se mi to tak zdálo), a já jsem věděla, že jestli nepromluvím hned, nepromluvím už nikdy. Takže jsem se postavila do úplně první řady mezi televizní kamery a nejotrlejší novináře a čekala, až skončí prohlášení panelistů sedících přede mnou a bude vyhlášena možnost klást otázky. Okamžitě poté jsem zvedla ruku, že chci začít.

Když mi v ní přistál mikrofon, uvědomila jsem si jednu věc. Tím, že jsem stála v první řadě, jsem měla dojem, že je nás tam jen hrstka – ti vedle mě a panelisté přede mnou. Nevnímala jsem ty davy za sebou. Položila jsem svůj dotaz a okamžitě se mi ulevilo, že mi ho tentokrát nikdo nesebral. Dostala jsem svou odpověď a zbytek konference proběhl z mého pohledu úplně jinak než dosud.

Od té doby si vždy všude stoupám dopředu a mluvím mezi prvními. Často si o mně druzí myslí, jak jsem odvážná a sebevědomá. Dnes už možná ano, i když i já mívám trému, a pořádnou. Ale tenkrát jsem byla všechno jen ne odvážná. Naopak tím, že jsem šla dopředu a mluvila první či mezi prvními, jsem si dodávala odvahy. Protože jsem na minimum zkrátila období čekání, období strachu. Opět se ukázalo, že strach je horší než samotná věc, které se bojíme.

Rem tene neboli Drž se věci

Když jsem později začala vydávat knížky a měla veřejně promluvit o své tvorbě, sevřel mě poprvé stejný strach. Co když nebudu vědět, jak reagovat? Co když mě nějakou otázkou moderátor či tázající z publika zaskočí a já začnu koktat a blekotat a vyvolám dojem, že jsem nějaký retard?

Pak jsem jednou narazila na latinský citát rem tene, verba sequentur, neboli drž se věci, slova přijdou, jehož autorem je římský politik Cato. Volně vyloženo – rozumíš-li látce, budeš o ní umět mluvit. Naprosto mi to otevřelo oči. Kdo jiný by měl umět mluvit o mé vlastní tvorbě než já sama?

Vždy, když mě před nějakou literární besedou či čtení přepadnou pochybnosti, si vzpomenu právě na tento výrok, někdy ho i sama sobě v duchu zašeptám, a pak to jde samo.

Když mluvíte na veřejnosti, je také dobré dodržovat několik obecných zásad, které se vztahují na jakékoli veřejné vystupování či prezentace – usmívejte se, držte oční kontakt s publikem, mluvte ke konkrétním lidem, ale střídejte je asi po půl minutě.

A nevyhýbejte se tomu. Čím častěji to podstoupíte, tím bude strach menší. Věřte mi, vím, o čem mluvím. 🙂