Jak se rodí spisovatel

Touha tvořit příběhy může na člověka přijít v jakémkoli věku. Nikdy nejste příliš mladí nebo příliš staří na to, abyste mohli začít psát knihu. Tato touha však většinou nechodí ruku v ruce s okamžitou schopností příběh správně vystavět a poradit si se všemi kroky, které proces psaní knihy obsahuje.

Také jsem na své cestě nejprve zaznamenala několik neúspěšných pokusů, než jsem konečně objevila to tajemství, díky kterému se mi začalo dařit knihy dokončovat. Tato cesta trvala několik let a dnes jsem se rozhodla s vámi o tuto zkušenost podělit.

Od deníků po psavce v akci

Odmalička jsem měla potřebu vše zaznamenávat. Psala jsem si nejen deník, ale i seznamy oblíbených písniček (dodnes mám ty sešity schované), shlédnuté filmy v kině, psychonálady ve škole apod. Můj táta pro to používal termín „psavec v akci“, a později – když začalo být zřejmé, že to s psaním myslím vážně, „spisovatelské záchvaty“.

Když máte nápad na příběh, který vás celého prostoupí, je to nenapodobitelný pocit.

Není žádné životní období, kdy bych nepsala. Psala jsem, když jsem byla šťastná. Psala jsem, když jsem byla nešťastná. Psala jsem o svých láskách, šťastný i nešťastných, o svých bolestech, touhách i přáních, i o věcech, které se nikdy nestaly, ale mohly by. Když jsem zrovna nepsala žádnou knihu, psala jsem aspoň fan fiction, a samozřejmě výše zmíněný deník.

Nevím, čím to je, ale psát prostě musím. Nikam nikdy nejdu bez tužky a papíru. A musím-li už, například do sauny, tak mi to vadí (a dodnes řeším, co s tím, protože právě v sauně dostávám skvělé nápady).

Odpor je marný

Moje potřeba psát byla odmalička ohromná, aniž jsem si tenkrát uvědomovala, jak mi prostupuje veškerý život. Začala jsem to víc vnímat až ve chvíli, kdy jsem si všimla, že ostatní – alespoň ti, kteří mě tenkrát obklopovali, to tak nemají. Obzvláště mé deníky se pro mě staly neocenitelnou studnici nápadů.

A samozřejmě jsem psala i „knížky“. Vzpomínám si, jak jsem vždy hnala ze školy, abych mohla sednout ke svému příběhu. Zpočátku jsem je psala rukou do školních sešitů, od šestnácti let už pak i na mámině stařičkém psacím stroji. Nemohla jsem se učit do školy, protože mě příliš stravovala fantazie. Odpor byl marný.

Nedokončené…

A vršily se mi příběhy, které jsem v jednu chvíli opouštěla, když jsem se zasekla, a netušila, jak pokračovat. Příběh s názvem Hanka o holčičce z dětského domova, kterou jsem začala psát ve čtrnácti. Roman a hvězdy (o lásce v planetáriu) – v patnácti. Dvojčata – o jednovaječných dvojčatech, co nemohou být rozdílnější.

K tomu jsem si vedla sešitek s dalšími a dalšími nápady na „knihy“, který je v náhledovém obrázku k tomuto článku.

Všechny tyto zmíněné příběhy zůstaly z nejrůznějších důvodů nedokončené. Dodnes ty rukopisy mám a spolu s mými deníky patří k tomu nejcennějšímu, co vlastním. Protože mi ukazují, z čeho jsem vzešla. Jak jsem se učila, co psaní knih obnáší. A díky čemu dnes mohu psát tyto články a chystat pro vás i Akademii psaní (nezapomeňte, že startujeme 20. února!).

Příběh jedné lásky

Když mi bylo šestnáct, měla jsem už dost toho, že se mi nedaří knihu dokončit. Vzala jsem tedy svůj tehdy nejoblíbenějším román Ericha Segala Příběh jedné lásky (někdy známý jako Love Story) a rozhodla se krok za krokem napodobit jeho strukturu. A začala jsem chápat, co jsem dělala špatně.

Od té doby už se mi už všechny knihy dokončit podařilo. Nejprve román Když jsou na to dva o lásce bělošské holky a černošského kluka, pak Jenom další sen o mé vytoužené cestě do Ameriky, a pak už ty vydané, počínaje románovou prvotinou pro dospívající dívky Nikki, vrať se.

Nabytí jistoty

Nic na světě mě nedokáže naplnit tak jako psaní. Nebo čtení o psaní. A psaní si poznámek o psaní a pak i psaní článků o psaní. A vymýšlení příběhů. Nic jiného ve mně tohle nadšení, tuhle absolutní, omamnou euforii nevyvolává. Kdo to nezažil, nepochopí, ale kdo to zažil, přesně ví, o čem mluvím.

Největší euforii pak pociťuji, když knihu dokončím a vím, že jsem s ní spokojená. Na ten pocit jsem si musela hodně dlouho počkat. Zpočátku jsem neměla žádné know how, a proto byly mé začátky z velké míry metodou pokus-omyl. Proto vznikalo tolik nedokončených příběhů.

Jak ale říká Murphyho zákon, žádný pokus není zbytečný, vždy může sloužit jako odstrašující příklad. Proto jsem se rozhodla vzít několik mých klíčových nedopsaných knih a podrobněji rozebrat, co bylo u každé z nich důvodem krachu, abyste se vy mohli těchto chyb vyvarovat.

A na závěr tu máte další hod Příběhových kostek!