Když má člověk tolik volna, až přestane stíhat

Kdysi jsem mívala zaměstnání na (skoro)plný úvazek (čti: 3/4 práce za 1/3 platu), k tomu jsem studovala vysokou školu a překládala knihy, abych kompenzovala finanční nedostatek. Všechno jsem v pohodě stíhala, včetně (někdy i dost)divokých večírků s přáteli.

Pak jsem na čas opustila stálé zaměstnání, abych napsala diplomku, a zůstala mi tak škola plus překlady. Pořád jsem ještě stíhala.

Pak jsem dodělala školu a zbyly mi jen překlady – a tak nějak jsem přestala stíhat. Když už to bylo opravdu na pováženou, našla jsem si znovu práci na (tenkrát už opravdu) plný úvazek, abych zase v pohodě stíhat začala. Už tenkrát mě to upozornilo, že je se mnou něco v nepořádku. Lidé to přece mívají obráceně – čím méně práce, tím více stíhají své koníčky, nebo ne?

Jakmile mám spoustu volna, tak si prostě čtu. Tedy, to je ještě ta lepší varianta, protože tak přece „sbírám materiál“ na psaní recenzí. Ale taky koukám na seriály. To je taky svým způsobem ok, protože pak píšu fanouškovskou fikci (viz příspěvek Kde beru inspiraci II.), a tedy nepřímo pracuju na další knize. Ovšem pokud se mi do cesty nepostaví nějaká zásadní překážka, která by mi zabránila v téhle (ne)bohulibé činnosti pokračovat, nikdy k napsání recenze ani fan fikce neodjde. Čím to je? Nevím.

Třetí level je – a teď se posaďte, jestli už nesedíte, nebo vás to posadí samo – sledování – (pozor, teď to přijde) – Výměny manželek. Bez mučení přiznávám, že ačkoli mi nejde televize (resp. nemám setobox, který by mojí stařičké analogové televizi umožnil něco zachytit), Výměnu manželek si ve slabších chvilkách pouštím na YouTube. Abych se ujistila, že je můj život vlastně úplně fajn 🙂 A čím víc volna mám, tím víc dílů usleduju… a říkám si, že si přece musím rozšiřovat obzory o tom, jak lidé žijí, aby moje románové příběhy nebyly příliš ploché, no ne?

Vlastně to nejhorší, co se mi může stát, je dva týdny volna. (Ještě horší by byly dva roky volna, ale to ani nechci domyslet. Viděli jste zfilmovaného Hraběte Monte Christa? Vybavujete si scénu, jak se dostal z vězení a jak po tom věznění vypadal? Vlastně podobné je to s Mužem se železnou maskou ve chvíli, kdy Leonardovi tu masku odňali. Tak nějak bych po těch dvou letech, myslím, vypadala já.)

Zdá se, že prostě potřebuju, aby mi něco bránilo dělat to, co dělat mám a vlastně i chci. Co mi jasně vymezí volný čas před a po. Mám-li na něco hodinu dvě denně, postarám se, abych je plně využila. Mám-li k dispozici těch hodin čtyřiadvacet, je to, jako by mě dočasně zakleli jako Šípkovou Růženku, která obrostla růžemi ve svém pohodlném ušáku, v jedné ruce s knihou, v druhé s dálkovým ovládáním, a nemůže se hnout, ani kdyby nakrásně chtěla.

Máte to podobně?