Příběhy „psané“ za volantem

Jak už jsem psala, doma mám tendenci prokrastinovat (honosný termín pro flákání), a tak ráda chodím tvořit někam ven. Koupila jsem si za tím účelem speciální batoh na laptop, kam se vejde nejen počítač, ale i knihy, které recenzuju, sešity na poznámky, i nějaká ta svačinka, když jdu pracovat ven. A v neposlední řadě i mapa Prahy a navigace. Jedno z míst, kde totiž také s oblibou tvořím, je auto. Samozřejmě pouze v hlavě 🙂 Je to výborné na vyčištění hlavy a vytvoření prostoru pro nové nápady.

Často to ráda kombinuju. Když mám volný den, vstanu, obléknu se, vypiju kafe (funguju na kofeinový pohon, bez toho jsem jak auto bez benzínu), sbalím laptop a vyrážím na cesty. Buď jedu jen tak „nazdařbůh“ (mimochodem zajímavé slovo, dnes by se spíš hodilo „natěpic“ či „načauvole“ nebo tak něco) jedním směrem, nebo si vyberu cíl a snažím se k němu dostat. V hlavě přitom zapojím paralelní stroj na tvorbu příběhů.

Někdy vyrazím mimo Prahu, ale stále ještě mě baví objevovat cesty v jejím nitru. Vyrazím nějakým směrem a kdykoli narazím na ceduli ukazující „centrum“ a zároveň nějaký jiný směr, zamířím právě tím druhým směrem. Miluju ty „aha! momenty“, když někam jedu a najednou si uvědomím, kde jsem a jak jsem se tam dostala.

Rozdělila jsem si Prahu na kvadranty. V obou levých kvadrantech (A a C) se pořád orientuju dost málo, ale o to víc mě baví je objevovat. Nejlépe umím kvadrant D, ze kterého pocházím. Umím i oblast přechodu mezi kvadranty B a D. Z „áčka“ a „céčka“ umím prakticky jen Pražský okruh, a tak se ho teď učím. Sjíždím z okruhu jeden sjezd po druhém a koukám, kde se objevím.

A knížky mě přitom pronásledují doslova na každém kroku. Zrovna nedávno se mi stalo, že jsem si potřebovala odskočit, když jsem byla blízko letiště. Je tam na 15 minut parkování zdarma, a tak jsem tam zajela. Chtěla jsem si i v prodejně Relay koupit něco k jídlu. Místo toho jsem si tam ale koupila knížku Lincolnův mýtus od Steve Berryho (ještě jsem ji nepřečetla, ale mají tam v naprosté většině skvělý výběr, to jsem zjistila už dávno). Na jídlo už nezbylo neb jsem s sebou neměla kartu, jen omezenou hotovost, a dál jsem jezdila hladová. Duševní potrava holt dostala přednost. 🙂

Ale zpátky k vymýšlení příběhů. Když takhle jezdím, kam mě kola nesou, v hlavě mi paralelně s jízdou běží mozek na plné obrátky. Spoustu příspěvků z tohoto blogu jsem vymyslela právě za jízdy. Ale napadají mě i věci do nové knížky, na které se chystám pracovat, i různé nesouvisející povídky. Abych si je při řízení auta mohla „poznamenat“, používám systém, o kterém jsem psala v příspěvku Trik, jak si bez námahy zapamatovat až 20 věcí najednou.

Zjistila jsem, že když na mozek „netlačím“, je mnohem ochotnější ze sebe vydat to nejlepší. A auto k tomu skvěle napomáhá. Říkala jsem si, že se o to tady podělím pro případ, že tím inspiruju ty z vás, co rádi řídí 🙂