Redbuks aneb Proč mě baví zapisovat, co přečtu

Na samém začátku roku 2007 jsem z ničeho nic dostala nápad začít si vést přehled o tom, co přečtu. Tím myslím knihy, nikoli noviny, časopisy či internetové články. Založila jsem si tedy wordovský soubor s ambiciózním názvem Read Books (mám občas tendenci pojmenovávat sama pro sebe věci v angličtině, často to pak končí počeštěným redbuks) a zapsala tam Emily Brontëová – Na Větrné hůrce. Připsala jsem tam, že se jedná o žánr „klasika“ a do závorky pak číslo jedna, jako že jsem ji četla poprvé. Pak jsem jí přidělila pět hvězdiček – nejvyšší možné ohodnocení. (Koncem roku jsem ji pak zpětně kandidovala na Moji Knihu roku 2007, o fous ji však porazil Stín větru od Carlose Ruize Zafóna.)

Tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že téměř deset let poté budu v tomto záměru důsledně pokračovat. Postupně jsem přidávala kategorie, v nichž jsem knihy hodnotila – snadnost začtení, nápaditost příběhu, bohatost jazyka, množství vypsaných myšlenek, metafory, plastičnost postav a důvod, proč jsem četla právě tuto knihu v daný okamžik.

Snadnost začtení je jedna z podstatných kategorií zejména u klasické literatury – zatímco dnes je tendence skočit rovnýma nohama doprostřed příběhu, anebo nechat hned na prvních stránkách zahrát varovné tóny, klasika mnohdy začíná rozvláčně, že máte pocit, že se k hlavnímu příběhu snad ani nedočtete. To však neznamená, že se příběh v jeden okamžik nerozvine – a že nebude stát za to. Typickým příkladem tohoto je například Zpověď dítěte svého věku od Alfreda Musseta, jedna z mých nejoblíbenějších klasik, která se však rozbíhá neuvěřitelně pomalu (že je vlastně samotné slovo „rozbíhá“ protimluv).

Přidělování hvězdiček po přečtení knihy je proces nadmíru zodpovědný. Postupem času jsem k základnímu hodnocení s pěti hvězdičkami přidala i šipky nahoru a dolů, neboť mi došlo, že kniha může být „trojková“ (tedy s třemi hvězdičkami), ale je zásadní rozdíl, jestli má šipku dolů (tedy spíš něco jako tři mínus) či šipku nahoru (tedy skoro sahá ke čtvrté hvězdičce).

Logika hvězdiček je zřejmě jasná, jen pro úplnost – pět hvězdiček získává kniha, která se čte jedním dechem a – ideálně – obsahuje i zajímavé myšlenky (ty ale nejsou podmínkou). Čtyři hvězdičky dostává kniha, která se čte velmi dobře, jen jí „něco“ chybí. Tři hvězdičky pak má knížka, která je ještě pořád dost ok, jen už tak nějak obyčejná. Dvě hvězdičky dávám knize, kterou jsem sice přečetla, ale prakticky mě nezaujala. Jednu hvězdičku pak knihy, kdy mě nebavila ani jedna stránka. Vlastní kapitolou jsou knihy nedočtené – zapisuju si i ty, které jsem nedočetla, do „přečtených“ je však samozřejmě nepočítám. Každý rok si také volím svoji Knihu roku. (O tom bude separátní příspěvek.)

Ukázalo se, že za 9,5 let, co si tyhle záznamy vedu, jsem přečetla 756 knih. Potíž ovšem je, že některé jsem četla dvakrát, některé třikrát a pár dokonce i víckrát. Takže skutečný počet knih jako takových, které jsem přečetla, musím teprve spočítat (v ideálním případě na to najdu nějakou aplikaci).

Díky mým redbuks dokážu nyní již deset let dozadu dohledat, které knihy jsem četla, kolik jsem toho přečetla za rok, jak se mi která kniha líbila a tak podobně. Když se mě někdo ptá na názor na nějakou knihu a já si sice pamatuju, že jsem ji četla, ale už ne, jak se mi líbila, opět se mám kam obrátit a nalézt odpověď. Při zpětném pohledu je mi líto, že jsem s tímto nápadem nepřišla už mnohem mnohem dřív, ideálně jen co jsem se naučila číst.

Vy s tím můžete začít právě teď. Uvidíte, že nebudete litovat!