Rozhovor s Lenkou Klicperovou: Spisovatel musí hodně číst

Lenku Klicperovou netřeba mnohým z vás nijak zvlášť představovat. Úspěšná novinářka, fotografka a šéfredaktorka časopisu Lidé a země, proslulá reportážemi z nebezpečných oblastí v Africe i na Blízkém Východě. Je spoluautorkou knížek Afrika v nás I a II, a Islámskému státu na dostřel I a II.

Jistě by se toho dalo říct spoustu o Lenčiných cestách i novinářské práci. Jelikož je ale můj blog orientovaný na psaní knih, budu se zaměřovat ve svých otázkách právě na ně.

Jsi dlouholetá novinářka. Jak Tě napadlo pustit se do psaní knížek?

Vlastně ani nevím. První byla knížka Afrika v nás, tipla bych si, že jsme byly s Olgou Šilhovou (posléze spoluautorka knížky) někde v hospodě a jak to tak bývá, vymyslely jsme tam spousty báječných věcí. Takhle to děláme doposud. Prostě se s holkama z Femisphery (neziskovka, kterou jsem založila spolu s Olinou v roce 2008) sejdeme, pijeme víno a vymýšlíme cesty, knihy, projekty, granty, filmy. Trochu potíž je v tom, že když si to tak pěkně vymyslíme, hned druhý den to většinou začneme uskutečňovat. Nejsem příznivcem žádného planého snění. Když mě napadne něco, co je podle mě dobrý plán, nedám pokoj dokud ho nedotáhnu.

Bylo těžké napsat tu první? Co bylo největší úskalí?

Když mám nějakou vizi a termín uzávěrky, jde to samo. Sice pak píšu většinou po nocích ve smrti, ale v určený den to odevzdám. Napsané knížky už problém nejsou, horší je to s těmi, které mne ještě čekají!

 Jak na Tebe působí reakce čtenářů? Dostáváte jich hodně?

Naštěstí ano, se čtenáři komunikuji i na různých besedách, teď se to většinou týká dvou dílů knížek Islámskému státu na dostřel. Většina lidí si dokáže všimnout  a ocenit i to, že pracujeme pouze se zdroji na místě, že popisujeme a analyzujeme, co jsme s kolegyní Markétou Kutilovou, spoluautorkou knihy, na vlastní oči viděly a slyšely. To mě těší, že ocení poctivou novinařinu, kterou se ze všech sil snažíme dělat.

Pracujete teď s Markétou Kutilovou na nějaké nové knize?

Momentálně pracujeme na odjezdu do Sýrie, myslím, že se nyní spíš budeme soustředit pro změnu na natáčení televizních reportáží. Ale já už asi rok – nebo možná ještě déle – pracuju na knize příběhů fotografií našeho nejslavnějšího válečného fotografa Antonína Kratochvíla. Dodnes nechápu, že si pro tenhle strašně těžký úkol vybral mě. On tvrdí, že prý proto, že chtěl pracovat s někým, po kom se už střílelo. Což je samozřejmě vtípek, spíš si myslím, že se mu líbilo, jak jsem zpracovala příběhy jeho fotek do časopisu Lidé  a Země. Ale je nemírně vytrvalý a trpělivý, protože já pracuju na mnoha věcech souběžně a nemám na přípravu knihy tolik času, kolik bych potřebovala. Snad ho nezklamu a bude to stát za to.

Máš nějakého oblíbeného autora?

Hrozné je, že v posledních letech čím víc píšu sama, tím mám méně času na čtení. Příprava cest, filmů, reportáží a k tomu vedení časopisu, to dá zabrat. Většinou pracuju i přes víkendy a načítám spousty zahraničních materiálů týkajících se mých cest. Na beletrii mám strašně málo času. Naposledy jsem četla knížku Na útěku Caroline Brothersové. Je o cestě dvou malých dětí, běženců z Afghánistánu, do vysněného Londýna. České vydání knížky má na titulce mou fotku z Kábulu. Na dovolené jsem četla klasiku – Hemingwaye, Sbohem armádo. A přes Amazon jsem si teď objednala knížku mé oblíbené fotografky Lynsey Addario It’s What I Do – objednala jsem si to jako audioknihu a mám v plánu pouštět si to v autě, jinak bych to asi nestíhala. To jsem na sebe zvědavá!

 Co bys poradila lidem, kteří se chtějí pustit do napsání knížky?

Aby našli zajímavé téma a aby uměli dobře pravopis. Mě to opravdu ničí, musím při práci přečíst spousty textů, které mi jejich autoři nabízejí do časopisu a je to opravdu katastrofa. Lidé, kteří něco chtějí publikovat, by neměli dělat tak strašné pravopisné chyby. To je důkaz toho, že sami nečtou. Já už sice teď lamentuju, že číst nestíhám, ale jako dítě jsem přelouskala skoro celou pardubickou knihovnu a až do té doby než jsem začala pracovat jako novinářka, jsem četla velice vášnivě a pořád. Takže přimlouvám se za všechny editory a odpovědné redaktory – ať se jim nemusí ježit chlupy na těle z hrubek.

 Co podle Tebe mohou méně známí autoři dělat pro propagaci svých děl?

Myslím, že hlavně napsat dobrou knížku. Ale je těžké se trefit do tématu, který zaujme opravdu hodně lidí. Nám se to podařilo s Islámským státem – přišel ve správnou dobu a zaplnil díru na trhu, protože nic podobného tu nebylo. Propagaci jsme neměly téměř žádnou, něco šlo přes Lidé a Země, ale tak moc zase ne. Žádné billboardy nebo citylighty, jely jsme hlavně přes Facebook. A čtenáře to zaujalo, tak to sdíleli a šířili dál. Asi nejdůležitější je přece jen ten obsah, pokud nemáte co nabídnout, sebelepší marketing nepomůže.

 Díky moc za rozhovo a šťastnou cestu do Sýrie! 🙂