Theo Addair: Chce prostě nečekat, až se objeví volný den nebo aspoň půlden

Theo Addaira, autora populárních příběhů o dvou zamilovaných dospívajících chlapcích, vám asi nemusím příliš představovat. Jeho Muffin a čaj se dlouhodobě těší skvělé prodejnosti, stejně jako navazující Koláčky a spiklenci. V loňském roce mu navíc vyšla i fantasy kniha Na kraj světa, první ze série Ve stínu oskeruše.

S Theem se známe díky mé spisovatelské skupině na Facebooku, kde vždy trpělivě a ochotně odpovídá na dotazy začínajících autorů a zároveň nešetří humorem a trefnými komentáři. Měla jsem tu čest setkat se s Theem i osobně. To ještě nebyl tak známý, jako je teď. Jsem proto moc ráda, že kývl na rozhovor pro tento blog.

Kdy Tě poprvé napadlo napsat knihu? Je Muffin a čaj Tvá první kniha, nebo mu předcházely nějaké méně úspěšné pokusy?

Díky historii uložených souborů to vím naprosto přesně – bylo to 5. července 2015. Muffin je moje první a současně druhá kniha, původně jsem totiž začal psát fantasy Ve stínu oskeruše, ale v jejím průběhu jsem se na nějakou dobu trochu zasekl a místo pokračování v rozepsaném textu jsem se pustil do Muffina.

Zareagovalo na Muffina hned první nakladatelství pozitivně?

Ve skutečnosti až druhé, to první neodpovědělo.

Daniel i Kit jsou moc milí kluci. V kterém z nich bychom ale našli větší kousek Tebe? 🙂

To by asi lépe posoudili jiní, já si myslím, že každý z nich po mně něco má. A jiné kousky mají zase po jiných lidech.

Jak se vyrovnáváš s kritikou, pokud se s ní někdy setkáváš?

Teď bych měl napsat něco uvědomělého, třeba že ji vítám s otevřenou náručí jako příležitost ke zlepšení…? 🙂 Nebudu lhát, samozřejmě je mi vždy z emocionálního hlediska příjemnější číst nebo slyšet na své knihy chválu než kritiku. Ale i nad negativními názory se snažím zamyslet, a pokud se nejedná o čistě subjektivní hledisko daného čtenáře (např. z komentáře „kniha mne moc nebavila, ale ani nevím proč“ se toho moc nedozvím), pokusím se odnést si z toho nějaké poučení do budoucna.

Jsi velký fanoušek Harryho Pottera, to je další věc, kterou máme společnou. Měl jsi také období, kdy jsi psal fan fiction z Bradavic?

Tomu jsem nikdy nepropadl. Fanfic jsem spíš četl, v aktivní roli jsem se realizoval v textovém RPG na motivy Harryho Pottera. (Pozn. blogu: RPG = Role Playing Game, tedy Hra na hrdiny.)

Píšeš si deník?

Nepíšu. Měl jsem několik období, kdy jsem to zkoušel, ale spíš z jakéhosi pocitu, „že to lidi dělají“, než přímo z vlastní vnitřní touhy. A nikdy mi to nevydrželo.

Rozhodl ses publikovat pod pseudonymem. Prozradíš, co Tě inspirovalo zvolit právě Theo Addair?

Šlo o jméno mojí postavy ve zmiňovaném RPG. Tehdy jsem si založil facebook vlastně jen kvůli hře a kontaktu s ostatními hráči, takže jsem rovnou zvolil jméno postavy. A už mi zůstalo. Jednu chvíli to s ním tedy vypadalo nahnutě – nakladatelství nebylo moc rádo, že jde o anglicky znějící jméno. Ale nakonec jsem si ho směl nechat, hlavně proto, že jsem ho už nějakou dobu v online světě používal.

Co je pro Tebe jednodušší, příběh vymyslet, anebo ho napsat?

To se u jednotlivých scén dost liší. Někdy napíšu několik kapitol vlastně bez valného vědomého vymýšlení, prostě to plyne během psaní. A jindy celé týdny nepíšu a ve volných chvílích si lámu hlavu, jak by mohl příběh pokračovat. Řekl bych, že oboje je těžké tak stejně.

Co nejdivnějšího bychom mohli objevit v historii Tvého prohlížeče?

Svatební zvyklosti sibiřských kočovných kmenů, historické nadávky, jak dobře se dá chodit se zlomeninou žeber, co potřebuje nedonošené mimino, středověké způsoby konzervace potravin, jak vypadá fulgurit… nevím, co označit za nejdivnější – pravděpodobně celou tu směs.

Míváš tvůrčí blok? Pokud ano, co Ti pomáhá ho prorazit?

Záleží na podstatě toho bloku. Když je to čistě „nevím, jak dál“, osvědčilo se mi začít si psát někam vedle, co konkrétně se mi nedaří vyřešit nebo na čem jsem se zasekl. Nestarám se o gramatiku ani stylistiku, píšu prostě, jak mi zobák narostl. Může to vypadat třeba takhle:

„Sakra, potřebuju, aby A. šel na ten trh. Ale proč by tam chodil? Asi by mu to musel někdo říct. Kdo? Třeba B.? No moment, oni se ale nepotkají. A co kdyby jenom náhodou vyslechl něco důležitýho za dveřma… nebo je to moc okatý?“

Jednou jsem takhle popsal asi šest stran, ale řešení se nakonec objevilo.

Jiná věc je samozřejmě stav, kdy se ke psaní nedokážu přes všechny ostatní povinnosti dokopat. Na to úplně návod nemám – spíš bych ho sám potřeboval –, ale asi to chce prostě nečekat, až se objeví volný den nebo aspoň půlden, a snažit se využít klidně i půlhodinku.

Když na něčem pracuješ, píšeš raději každý den trochu, nebo méně často, ale zato větší kus?

Většinou mi vychází spíš ta první varianta, protože se mi málokdy povede zařídit si delší nepřerušovaný čas na psaní. Kdyby bylo po mém, nejradši bych to zkombinoval – každý den a větší kus! 🙂

Předpokládám, že teď pracuješ na pokračování Oskeruše. Anebo už je venku i dvojka a píšeš třetí díl?

Druhý díl už půjde co nevidět do sazby a třetí díl, či spíše něco na způsob bonusového prequelu, momentálně dopisuji. Současně už chvíli shromažďuji materiál na novou knihu, do které se chci co nejdřív pustit.