Dali jste si nějaké předsevzetí – snažíte se dosáhnout nějakého cíle, například že budete cvičit, naučíte se cizí jazyk, proberete a vyházíte staré oblečení či třeba napíšete knihu, ale nemůžete překonat lenost a přimět se s tím vůbec začít? Už jste se definitivně rozhodli se do toho pustit, ale pak jste se zalekli před velikostí daného úkolu? Mám s tím své zkušenosti. Nedávno jsem narazila na zajímavou „metodu jedné minuty“, neboli metodu Kaizen, která slibuje jednoduchý způsob, jak z toho ven.
Tuto metodu lze použít na překonání prokrastinace či lenosti pustit se prakticky do jakéhokoli úkolu. Jejím jádrem je přesvědčení, že když chcete dosáhnout velkého cíle, musíte se k němu propracovat prostřednictvím maličkých krůčků. Tak maličkých, že vám každý den zaberou pouhou jednu minutu.
Čtete správně. Jediná minuta vašeho času denně vás postupně propracuje k sebevětšímu cíli. Ideálně, když se svému cíli budete věnovat jednu minutu každý den ve stejnou dobu (vždy stejná doba není nutností, pouze ještě víc úkol usnadňuje).
Slovo Kaizen je složeninou japonských slov kai – změna, a zen – moudrost. Ve svém životě jsem tuto metodu zatím použila na dosažení dvou cílů: k překonání „závislosti“ na sledování Star Treku a k vypěstování návyku po ránu cvičit.
Než jsem tuto metodu poznala, sledování Star Treku mi bránilo číst knížky i psát příběhy. Když jsem se o metodě Kaizen dočetla, řekla jsem si: Vypnout na chvíli Star Trek a psát jednu minutu, to bych mohla dokázat! A zkusila jsem to.
Dala jsem Star Trek na DVD přehrávači dokonce pouze na pauzu s tím, že se k tomu přece hned vrátím. Pustila jsem počítač, otevřela wordovský dokument a začala psát. Když jsem zvedla hlavu, zjistila jsem, že uplynuly minuty hned tři, ne jedna. Zapomněla jsem si nastavit časovač.
Okamžitě jsem se zase vrátila ke Star Treku – ale pak mě napadla ještě jedna věta, která by šla do mého čerstvě rozepsaného textu doplnit, a vrátila jsem se k laptopu a dopsala ji. Ten den jsem už nepokračovala, ale každý den jsem se ve stejnou hodinu (konkrétně v 20:00) přiměla k tomu „na minutu“ sednout, až postupně vznikla celá osnova mého blogu, který právě čtete :).
Naplnilo mě to radostným pocitem, že jsem něco dokázala – a právě to je smyslem a cílem metody Kaizen. Umožňuje vám to zažít pocit naplnění a přitom to vlastně téměř nic nestojí. A postupně se vám daří tuto dobu prodlužovat a pokaždé se svému cíli věnovat o trošku déle, bez větší námahy.
Podobným způsobem jsem si vypěstovala zvyk ráno vstát a cvičit. Vzbudit se a cvičit jednu minutu se mi nezdálo tak hrozné, jako kdybych si předsevzala cvičit půl hodiny.
Když zazvonil budík, nastavila jsem stopky na 60 vteřin, skulila jsem se z lůžka dolů na koberec, a sotva jsem udělala pár cviků na břišní svalstvo, když se znovu ozval budík a hlásil, že stanovený čas vypršel. Měla jsem radost, že konečně po ránu cvičím – a šlo to přitom tak hladce!
Od té doby používám metodu Kaizen k prolomení lenosti, kdykoli si na to vzpomenu. Snad poslouží i vám! Schválně, dejte tomu šanci a podělte se zde o své výsledky! Držím palce! 🙂