Začátek, prostředek či raději konec?

Máte raději začátek knihy, kdy poznáváte celý nový svět, seznamujete se s postavami a jejich problémy, poznáváte prostředí a odhalujete zápletku? Nebo spíš prostředek, kdy už jste v příběhu jako doma, cítíte se bezpečně a pohodlně s vědomím, že máte ještě kus cesty před sebou a skvěle si to užíváte? Nebo snad poslední část knihy, kdy se blíží vyvrcholení a rozuzlení a vy už se nemůžete dočkat, jak to dopadne? Každá část má něco do sebe.

Rozčítání nové knihy je úžasně vzrušující. Je to jedna z mých nejoblíbenějších činností. Už samotný akt volby, co teď budu číst, mě naplňuje příjemným očekáváním, když přistupuju ke knihovně a prsty přejíždím po hřbetech knih, které jen jen čekají na to, až je vytáhnu a usednu s nimi do křesla.

Když konečně volba padne a já držím v ruce tu momentálně vyvolenou (a zřejmě ještě netušící, že zřejmě nebude tou mou jedinou a že jen přichází do knižního „harému“, viz příspěvek o knižní „promiskuitě“) 🙂 , otevírám první stránku a svět kolem mě přestává existovat.

Je jedno, kolik je hodin, a bez ohledu na to, kolik knih mám právě rozečtených, musím otevřít novou knihu, jen co jsem dočetla tu předchozí. Nějak mám pocit, že bych tím narušila chod dějin, uspořádání vesmíru či ohrozila přežití lidstva, kdybych to neudělala. Je jedno, kolik je hodin, prostě si tu trochu vzrušení nedokážu odepřít.

Mít rozečtenou knihu je jako mít kruh přátel, kam se můžete vracet. Víte, co je trápí, znáte jejich pocity i naděje a jste zvědaví, jak to s nimi bude dál. Konec je příjemně daleko, není kam spěchat, můžete si to v klidu užívat a těšit se ze společně stráveného času. Možná je to jeden z důvodů, proč rozečítám několik knih najednou, abych si tuhle fázi uchovala co nejdéle.

Když už se blíží závěr knihy a rozuzlení příběhu, cítím prudký nárůst gravitace, která už mi neumožní knihu odložit, než se dozvím, jak to dopadlo – a cokoli či kdokoli, co by mi v tom mohli zabránit, sejde ošklivou smrtí 🙂 Nechávám se dobrovolně vcucnout do víru a unášet s proudem, dokud nebude konec. Nedoporučuji v této fázi čtenáře vyrušovat, jestli je vám život milý.

Když příběh dočtu, je to vždycky tak trochu otřes. Je to krásné a zároveň hrozné. Chvíli sedím se zavřenou knihou na klíně a přemýšlím, co jsem to právě zažila. Někdy se nemůžu vzpamatovat ještě hodnou chvíli, to když je kniha obzvlášť silná. Naposled se mi to stalo s oběma díly italského autora Luky di Fulvio Dívka, která se dotkla nebe a Chlapec, který rozdával sny (o obou knížkách napíšu víc ve zvláštním příspěvku).

Asi by se dalo říct, že zatímco poslední část knihy mě baví nejvíc a jsem naprosto odpojená od dění kolem sebe a ponořená do příběhu, jejich dočítání mě vždy trochu drásá – nejsem ochotná z příběhu odejít, ještě ne, chci vědět, co bylo potom, hledám další stránky, ale už nejsou…

A jak to máte vy?