Nástrahy, které číhají na začínající spisovatele – II. ČÁST

Žádný pokus není zbytečný, vždy může sloužit jako odstrašující případ, praví Murphyho zákon. Proto jsem se rozhodla podělit s vámi o své prvotní neúspěchy, abyste nemuseli opakovat stejné chyby i vy.

Minulý týden jsem na svých prvních knižních pokusech ukázala důležitost načrtnutí dějového oblouku pro úspěšné dokončení knihy. Dnes vám povím o tom, jak jsem objevila způsob, jak knihy dokončovat – a jaká nástraha se objevila pak.

Když jsou na to dva aneb Spásná nápodoba

Román o šestnáctileté bílé dívce z bohaté rodiny, která se zamiluje do chudého černošského mladíka, a vzápětí utečou z domova, aby mohli žít spolu bez předsudků okolí (odehrává se v USA).

Je to období, kdy jsem začala své románové počiny nazývat podle názvů písniček, které se mi k tomu zdály příhodné. Když jsou na to dva je nazvané podle písně Tiny Turner It takes two.

V té době už mě velmi zajímaly sociální problémy. K zájmu o děti z dětských domovů, který se projevil v mém prvním románovém počinu Hanka, se přidal zájem o problém s rasismem. Chtěla jsem o tom napsat knihu, ale měla jsem za sebou několik neúspěšných pokusů. Přemýšlela jsem, co s tím.

A pak jsem někde narazila na příběh o chlapci, co rozebral hodiny na součástky, aby pochopil, jak fungují, a mohl zkusit sestrojit svoje. Rozhodla jsem se udělat totéž, jen s knihou.

Heuréka!

Vzala jsem svou tehdy nejoblíbenější knihu Love story od Ericha Segala a postupně tahala ven její „kolečka“. Vypsala jsem si postavy hlavní i vedlejší, jejich minulosti, vzájemné vazby mezi nimi, rozepsala jsem si, kde přesně jsou dialogy, kde popisy a kde děj, čím kniha začíná, co je uprostřed a jak končí. Měla jsem stavbu příběhu před sebou jako podrobnou mapu.

Řeknete si, že přece nejsou všechny knihy psány podle stejného mustru. Ano i ne. To, co mají shodné, je to, díky čemu fungují. Něco, co není patrné na první pohled, ale dá se se to objevit – a naučit.

Mít fantazii vás nikdo nenaučí. Lze ale naučit techniku, jak nápad z vaší hlavy přetavit na knihu.

Lze se naučit příběhy dostat z neurčité podoby na papír tak, aby těšily nejen vás, ale i čtenáře, kterým se dostanou do rukou.

Román Když jsou na to dva se tak stal mou vůbec první dokončenou knihou. Bylo mi 16 let.

Musí to být opravdu „vaše“

Potud skvělé. Byla to pro mě neocenitelná lekce. Od té doby se mi všechny knihy podařilo dokončit, protože jsem pochopila, jak na to.

Na rozdíl od mých předchozích literárních pokusů ale knize něco chybělo. Musela jsem si tedy položit otázku – když jsem knihu dokončila, proč podle mého názoru nefunguje?

A pak mi to došlo. Nejde jen o to chápat, jak knihu poskládat. Téma by mělo být opravdu vaše. Sice mě zajímaly rasové problémy v Americe, ale námět o vztahu bílé dívky s černošským chlapcem pro mě bylo umělé.

Neznamená to, že jste ten příběh museli zažít na vlastní kůži. Něčeho uvnitř vás by se ale dotýkat měl.

Americký sen aneb Touha přetavená na příběh

Příběh sedmnáctileté dívky z Prahy, která touží odjet do Ameriky a najít tam nový život.

Se svou další knihou jsem se proto rozhodla tuto chybu neopakovat a napsat příběh, který se mě osobně velmi dotýkal.

Kniha se původně jmenovala Jenom další sen podle písně Cathy Dennis Just another dream. Líbil se mi text, který říkal: „Je to skutečné nebo jenom další sen?“ (Is it for real or is it just another dream?) Něco mi na tom ale nesedělo z hlediska češtiny, a jsem ji přejmenovala na Americký sen.

Od svých patnácti let jsem snila o tom, že jakmile mi bude osmnáct, odjedu do Ameriky, najdu si tam práci, zamiluju se, napíšu scénář k filmu, který se chytne v Hollywoodu, a budu žít šťastně až do smrti.

A hádejte co. Přesně to zažívá hrdinka v mém románu Americký sen.

Pohoda nikoho nebaví

Hrdinka na své cestě čelila překážkám, ne že ne. Ale byly to překážky typu, že dobíháte autobus, ten vám ujede, a vás naštve, že musíte čekat deset minut na další. Zkrátka – nebyl důvod, aby byli čtenáři napjatí, jak to asi dopadne. Příběh plynul příliš hladce a sladce.

Knihu jsem sice opět dovedla do úspěšného konce – tedy, dokončila jsem ji. Pak jsem se ale dočkala velkého zklamání, když mi ji první beta čtenářka, moje tehdy nejbližší kamarádka, přesně z tohoto důvodu velmi zkritizovala. Že byl příběh příliš pohodový. Že neměla důvod se o hrdinku bát a držet jí palce – stejně jí všechno šlo bez problémů.

Tenkrát jsem se rozhodla, že už nikdy nebudu psát knihy. Že na to prostě nemám. Psal se leden 1994. Vydržela jsem nepsat přesně tři týdny.

Pak, s poučením z dvou předchozích neúspěchů, jsem začala psát román Nikki, vrať se. První knihu, která se dočkala vydání v nakladatelství.

Shrnutí aneb Hlavní problémy, proč tyto romány „nefungovaly“

• Téma nebylo skutečně moje.
• Příběh nebyl prožitý „zevnitř“.
• V knize chyběl opravdový konflikt, skutečné překážky. Postavy nemohou, přímo nesmějí z krizových situací neustále vycházet dobře, vše se jim dařit.