„Vždycky jsem toužil umět vyprávět příběhy, víte, takové příběhy, co by mi šly z duše. Sedět u ohně a vyprávět lidem příběhy tak, aby viděli výjevy jako živé, abych je rozplakal nebo rozesmál, abych je zavedl kamkoliv něčím tak zdánlivě prostým, jako jsou slova. Rád bych jim vyprávěl příběhy, které by je dojaly a proměnily. Tohle jsem vždycky toužil umět. Představte si, jaký pocit musí mít velcí spisovatelé, kteří vědí, že tuto moc mají. Někdy se mi zdá, že bych to mohl umět…“
Tato slova mě hluboce zasáhla, když mi bylo 15 let. Napsal je ve své knize Moonwalk dnes již zesnulý zpěvák Michael Jackson. Sílu tohoto výroku však nelze zpochybnit. Michael chtěl vyprávět příběhy písničkami, já psaným slovem. Když jsem ten výrok četla tehdy, byla jsem tehdy přes den upoutaná do lavic gymnázia, ale duchem jsem nikdy neopouštěla své pero.
Živě si vybavuju, jak jsem tenkrát zvedla zrak od knížky a zahleděla se do dáli – přesně takhle jsem to už tenkrát cítila. Včetně té poslední věty, i když tenkrát to byly jen takové záchvěvy, pocit, že právě tudy může vést moje cesta, že právě tudy vede.
Stalo se z toho moje životní poslání, sen, o jehož uskutečnění se od té doby celý život pokouším.
Na mé cestě za mým spisovatelským snem mě dodnes doprovázejí další citáty z této knihy, které jsou schopny dodat obrovskou sílu:
Kdykoli mám slabou chvilku a chce se mi můj sen vzdát (i já mívám takové chvilky, všichni je máme), vzpomenu si na tyhle výroky a dobije mi to energii.
Životem mě provází i výrok jeho sestry Janet Sny se skutečně plní. Ale nemůžete jen tak sedět a čekat, až se to stane. To VY je musíte uskutečnit.
A díky tomu můžu říci slovy Jean-Paul Sartra: Ještě pořád píši. Co bych měl dělat jiného? Nula dies sine linea.