Rozhovor s Pavlem Hrnčířem: Psaní musí vycházet z vnitřní potřeby

Pavel Hrnčíř (*1965) je povoláním diplomat, ve volném čase však píše knížky pro nejmenší. Je autorem knih Mámo, táto, pojďte si hrát na balón (2010) a Komínek a Budíček (2007), která získala 2. Místo v soutěži Nejkrásnější knihy v r. 2007 a byla nominovaná na Zlatou stuhu IBBY (International Board on Books for Young People). Na stejnou cenu byla nominována i kniha Plechová Mína, která vyšla v r. 2012 v nakladatelství Meander. V současné době působí jako velvyslanec České republiky v Kanadě.

Komínek a Budíček je bohatě ilustrovaný seriál příhod dvou podivuhodných hrdinů. Komínek s Budíčkem sice obývají jednu domácnost, ale musí se nejdříve důkladně skamarádit, aby zažili neuvěřitelná a bláznivá dobrodružství.

Kniha Mámo, táto, pojďte si hrát na balón, pak zase přivádí čtenáře do rodinky, jejíž členové si rádi stále na něco hrají – na všechno. Nejen na balón, ale na kytku, na zamilovaný pár, zprávu z rádia o teroristickém útoku nebo dokonce na veselý pohřeb.

Plechová Mína je moderní pohádka o tom, co všechno se dětem může dít v jiných koutech světa (zde v Africe). Jsou na světě země, kde se z dětí stanou vojáci, i když o to vůbec nestojí. Malá Drů z téhle knížky si na vojáky hrát nechtěla – Plechovou Mínu však dostala od vojáka, a ti většinou v batůžku hračky nenosí. A vojáček se pak musel hodně snažit, aby to v zeleninovém státečku dobře dopadlo.

Pavel je můj kolega, který teď působí tisíce kilometrů daleko od Prahy. Jsem ale každopádně ráda, že se uvolil poskytnout rozhovor pro můj blog.

Ahoj Pavle, řekl bys mým čtenářům, jak jsi dostal nápad na Komínka a na Balón?

Obě knihy byly inspirovány vyprávěním mým dvěma dcerám Julii a Agátě krátce před usnutím. Jde o náměty, které mne napadly spontánně a nakonec mi přišly dost nosné na to, abych je sepsal do knih.

Která z nich je tvá oblíbenější?

Obě své dcery miluji stejným dílem a podobné je to i s oblíbeností k mým knihám. Navíc nemohu v žádném případě dopustit, aby na sebe navzájem žárlily.

 Máš nějaké reakce čtenářů?

Se svými knihami jsem jezdil v Čechách, a doufám, že v tom budu pokračovat i v Kanadě, po školách a knihovnách, největší radost jsem měl, když se mi podařilo čtenářky a čtenáře rozesmát.

V kolika letech jsi začal psát? Jak ses vůbec k psaní dostal?

Už dost brzy, okolo 12-ti let, ano roku 1989 jen do šuplíku, neměl jsem chuť se exponované v bývalém režimu. Mám z těch let několik rukopisů a doufám, že se mi některý z nich podaří publikovat.

Jaké máš zkušenosti s hledáním nakladatele pro své knihy? Uvažoval jsi někdy o vydání svépomocí?
Já měl dost velké štěstí, každá kniha si vždy našla svého nakladatele, o svépomocném vydání jsem nikdy neuvažoval, svépomocně pouze píšu své texty, nakládání je úplně jiná a dost komplexní disciplína.

Kniha Komínek a Budíček byla nominována na Zlatou stuhu IBBY. Prozradil bys, co jsi dělal pro její propagaci?

Kromě vystupování v knihovnách a na školách jsem poskytl několik rozhovorů, knihy vždy propagovali i nakladatelé.

Na YouTube lze najít videoprezentace Tvých knížek. Jak jsi dostal nápad je udělat a bylo těžké napsat si jejich „scénář“?

S videoprezentacemi i jsem měl trochu potíž, neměl jsem čas připravit se na ně a tak to byla čistá improvizace. O jejich realizaci jsem byl požádán mými nakladateli.

Pracuješ teď na něčem novém (myšleno na knížce 😉 )?

Ano, tentokrát píšu román pro dospělé čtenáře, víc však prozradit nemohu.

Co si myslíš o české literární scéně? Čteš rád české autory?

Mám rád Emila Hakla, Marku Mikovou nebo Marka Tomana.

Co bys poradil začínajícím spisovatelům? Podělil by ses s námi o nějaké tipy?

Psaní vždy musí vycházet z vnitřní potřeby, knihy psané bez tvůrčího nutkání bývají většinou ploché. Doporučuji při psaní pečlivě prozkoumat, co autentického leží spisovateli na srdci. Zbytek – včetně vydání knihy – je již jen administrativa. Byť velice důležitá na cestě ke čtenáři.

Moc díky za rozhovor!

Já taky dík!