Pamatuju si jak jsem poprvé dostala nápad napsat knížku. Do té doby jsem tvořila různé krátké textíky (komiksy, obrázkové příběhy), ale najednou jsem měla pocit, že mám téma na vlastní knihu. Jak vzrušující!
Zajímaly mě tenkrát příběhy dětí bez domova, nebo dětí z nefunkčních rodin, s problematickými rodiči a tak. Kdykoli mě naši vzali do knihkupectví, takové knihy jsem tam hledala.
Hltala jsem knihy jako Kamarádka pro nás dva od Petra Ševčoviče, kde chlapci umře maminka a on chce pro tátu a pro sebe novou, Nemožná holka od Elišky Horelové, kde se dospívající dívka dozví, že je adoptovaná, a hledá svou biologickou matku, Cizí holka od Hany Bořkovcové o dívce, co skončí v dětském domově a řízením osudu skončí v skvělé nové rodině či Cizí děti (nikdy jsem si neuvědomila podobnost těchto dvou názvů!) od Jaromíry Kolárové o čtyřech sourozencích, kteří skončí v domově, protože jejich matka je alkoholička. A spoustu dalších.
Všechno to byly skvělé knihy. Pořád jsem ale nenacházela takovou, kterou jsem si opravdu chtěla přečíst. Knihu, kterou jsem nosila v sobě, ale v první fázi jsem ji ještě hledala „tam venku“.
Kdybych takovou knihu našla, tak bych se do jejího psaní nepouštěla. Zkrátka jsem ten příběh chtěla prožít jakoukoliv formou.
Taková kniha ovšem neexistovala.
Vypadalo to jako poselství shůry. Jestli chceš, ať taková kniha vznikne, tak ji prostě napiš ty. Víte, o čem mluvím?
S vírou v sebe a jistotou jedničkářky jsem se do toho prostě pustila. První dny jsem psala jak divá. Ze dnů se staly týdny a pod rukama mi vznikal super text. Když si to dnes zpětně čtu, tak vidím, že tam opravdu byl zárodek zajímavého příběhu.
Mrzí mě, že si ten příběh nikdy opravdu nepřečtu.
Protože jsem ho nedopsala. Ukázalo se, že napsat knihu není tak snadné, jak se zdá.
Začínala jsem se ztrácet v procesu a v jednu chvíli jsem usoudila, že na to prostě nestačím. A vzdala jsem to.
Po letech jsem se k tomu znova vrátila a šla jsem na to už více systematicky. Vzala jsem tehdy svůj oblíbený román Příběh jedné lásky (alias Love story) od Ericha Segala a rozebrala ho na součástky. Opoznámkovala jsem si stránku po stránce, jak je psaný. Nelitovala jsem, že mi to trvalo několik měsíců, protože jsem měla cíl.
A díky tomu jsem pak dokázala svou první knihu dopsat. Ovšem tato kniha dobrá nebyla. Byla příliš napodobeninou té původní a bylo jasné, že nemá šanci na úspěch.
Následovala spousta pokusů a omylů, než jsem opravdu dopsala první knížku, která vyšla v nakladatelství (a i ona měla ještě dlouhou cestu). Je to román pro dospívající dívky Nikki, vrať se. Možná jste ji v dospívání četli.
Na tyto své začátky vždycky vzpomínám, když vidím, jak začínající autoři zápasí úplně se stejnými věcmi jako tehdy já. Teď už mám vydaných sedm knih a osmá Hodina psodava se zpracovává v nakladatelství – vyjde letos na podzim.
Uvědomila jsem si, že lidem – stejně jako tenkrát mně – na této dobrodružné cestě zkrátka chybí mapa, která by je provázela. Někdo se ztratí dříve, někdo později, ale většina se prostě do cíle nedostane a svou knihu nikdy vydanou neuvidí.
A tak jsem na základě svých nyní již více než třicetiletých zkušenosti s psaním knih vytvořila Cestovní mapu úspěšného spisovatele. Pokud máte nápad na příběh – a je jedno, jestli jde o milostný román, fantasy, scifi nebo třeba horor, tato cestovní mapa vás provede celým procesem.
Stáhněte si ZDARMA tady – a budu ráda, když mi pak napíšete, jak vám to s ní jde!