Michaela Mlíčková Jelínková: Mezi tím, mít nápad, a napsat knihu, je velká propast

S Michaelou Mlíčkovou Jelínkovou toho mám hodně společného. Jednak jsme narozené ve stejný rok :), a také se obě pohybujeme ve světě státní správy a diplomacie a zároveň píšeme příběhy pro děti i pro dospělé. V roce 2017 Michaele vyšla kniha pro děti Dobrodružství pana Kolečka – Pohádky od Hvězdy (více o knížce si můžete přečíst zde). Mně se ale dostala do rukou její první kniha pro dospělé čtenáře, nazvaná Maličkost pro premiéra a jiné povídky.

Obvykle povídkové knihy nečtu. Tu a tam ale udělám výjimku – když autora znám a ráda čtu jeho romány (například Haruki Murakamiho), nebo na něčí doporučení. Toto byl ten druhý případ. Povídky mě vtáhly od prvního okamžiku. Měla jsem v úmyslu přečíst zhruba jednu za den, a nakonec jsem knihu zhltla prakticky na jeden zátah.

Proto jsem ráda, že si Michaela našla čas odpovědět na moje otázky.

• Kdy Vás poprvé napadlo napsat knihu? Psala jste něco už předtím, než jste se rozhodla se svým dílem oslovit nakladatelství?

Vždycky mi šly jazyky, dokonce jsem chvíli na Filosofické fakultě studovala tlumočnictví a překladatelství, odtud je k češtině a psaní blízko. Nakonec jsem ale vystudovala mezinárodní vztahy a diplomacii na VŠE, a nápad na knihu ke mně přišel, až když mi bylo skoro třicet a pracovala jsem v Bruselu. Tehdy jsem ale projekt knihy ještě nedotáhla. Mezi tím mít nápad a napsat knihu je totiž velká propast, a tehdy to pro mě bylo ještě moc velké sousto. Dalších deset let jsem pak psala všechno možné – básničky, tiskové zprávy, blogy, články, projevy. Byly to takové drobničky, ale pomohly mi vypsat se.    

• Zareagovalo hned první nakladatelství pozitivně?

V tom jsem měla štěstí. Už pro svůj nedotažený bruselský projekt jsem získala podporu jednoho velkého nakladatelství. Když jsem pak o mnoho let později hledala nakladatele pro knížku pohádek, poslala jsem je do nakladatelství Grada, a oni mi obratem nabídli vydání. Díky tomu, že pohádky byly úspěšné, bylo pak jednodušší sehnat nakladatele pro povídky. 

• Proč jste se rozhodla napsat povídky a ne román?

Odjakživa mám ráda povídky jako žánr, vyhovuje mi, že třeba během jediné cesty do práce si můžu dát literární kousek, který má hlavu a patu. A pak to mám taky trochu jako Zdeněk Svěrák. Ten říká, že povídka je jako záhon, kdežto román je jako pole. A že on spíše svede obdělat záhon než pole. Ale kdoví, třeba jednou svedu obdělat i to pole.

• První povídka je trochu odlišného charakteru, odehrává se na Úřadu vlády, kde jste dříve pracovala jako tisková mluvčí. Je psaná v 1. osobě, jako byste byla Vy tou ředitelkou, které se příběh přihodil. Ostatní povídky jsou ve 3. osobě. Proč jste se to rozhodla takto pojmout?

To je opravdu náhoda. Nemám žádný systém, žádné pravidlo. Někdy začnu psát příběh v 1. osobě, a pak to změním. A naopak. Možná, že existuje nějaká literární teorie, jak to má správně být, ale já ji neznám. Jsem literární samouk. 

• Proč jste zařadila právě povídku z Úřadu vlády jako první? Bylo to proto, že je i v názvu celé knihy? Mohlo to být zrádné pro někoho, kdo by knihu jen vzal do ruky v knihkupectví a po přečtení prvních pár stran by nabyl dojmu, že jde o celou knihu politickou a nikoli tak hluboce lidskou…

Název knihy vybralo nakladatelství Argo. Myslím, že na pozadí byl předpoklad, že slovo premiér přitáhne pozornost. Je ale možné, že někoho ten název naopak odradí. Jak ale správně říkáte, jde především o lidské příběhy.      

• V povídkách jsou velmi rozmanití hlavní hrdinové. Sedmdesátiletý vědec píšící vědecká pojednání, nešťastná matka na mateřské, stárnoucí muž pod pantoflem nenávidějící svou manželku. Je pro vás snadné vžívat se do tak rozdílných hlavních hrdinů?

Kmotrem knihy je psychiatr Radkin Honzák, který ještě před vydáním posuzoval věrohodnost chování postav. Taky se divil, jak jsem se leckdy podivným hrdinům dostala do hlavy. Sama to nevím. Možná mi pomohlo, že se zajímám o psychologii, kdysi jsem četla Junga, Freuda, Yaloma…také jsem absolvovala dvouletý skupinový výcvik v gestalt terapii. Dal mi určitý náhled na fungování lidské duše, a to se při psaní hodí. Není to ale tak, že bych se k psychologii modlila. Jen jsem přesvědčena, že je důležitá a že ji najdeme třeba i za chováním finančních trhů. Proto mé povídky popisují především zákoutí lidské duše, často docela temná. Na mém psaní se asi odráží i to, že jsem žila dlouho v zahraničí, hodně jsem cestovala, byla jsem na pěti kontinentech, mluvila jsem s lidmi mnoha národů i náboženství. I díky tomu jsem přesvědčená, že svým způsobem jsme si my lidi všichni v základu podobní, a globalizace tomu dál hodně pomáhá. I když samozřejmě rozdíly pořád existují a mohou být zdrojem zábavných situací stejně jako konfliktů.

Kde berete inspiraci?

Jak jsem už řekla, inspiruje mě tenhle svět a lidi. Ale není to tak, že se něco stane, a já to popíšu. Tak to funguje při psaní do médií, ale ne při psaní beletrie. Kdybych jen popisovala realitu, svazovalo by mě to, a já mám na psaní nejraději svobodu. Je tam nejspíš i terapeutický moment, protože v reálném životě jsem hodně pravdomluvná, zatímco při psaní si můžu parádně vymýšlet. Někdy ten pocit vnitřní svobody hraničí až s euforií. Jako každá svoboda má ale i ta při psaní nějaké hranice. Třeba pravidla pravopisu. 🙂

• Píšete si deník?

Ano, ale je to spíše občasník, třeba teď mám už několik let pauzu. Vést si deník mi kdysi poradila moje máma, a byla to jedna z nejlepších rad, které mi kdy kdo dal. Jednak to člověku tříbí myšlenky a schopnost formulovat je, jednak to dává možnost s odstupem let listovat ve své duši. To je cenné pro pochopení toho, kým jsme, v čem jsme se změnili nebo naopak zůstali stejní. Někdy ale takové listování může s člověkem pěkně zacvičit. Deník by se proto podle mě měl číst ve správném rozpoložení.   

• Jste spíše skřivan nebo sova? Jak snadno nacházíte při zaměstnání čas na psaní?

Určitě sova, i když v posledních letech jsem se naučila vstávat poměrně brzy, třeba i ve čtyři ráno. Všude je klid a mír, děti spí, prostě ideální podmínky pro vyřízení pracovních emailů nebo dokončení článku. Beletrii jsem ale ráno zatím ještě nikdy nepsala, to spíše večer. Člověk sice musí bojovat s únavou, ale jde to.  

• Co je pro Vás jednodušší, příběh vymyslet, anebo ho napsat?

Určitě vymyslet.

• Co nejdivnějšího bychom mohli objevit v historii Vašeho prohlížeče? Předpokládám například, že jste si googlila, jak zabít člověka prostřednictvím jeho fóbií? 😊

Internet je globální smetiště, na kterém je třeba hledat opatrně. Tím se snažím od jisté doby řídit. Návody na vraždu ani nic temného tedy negoogluji. Raději konzultuji odborníky, čímž samozřejmě nemyslím vrahy. Ale mám řadu známých a přátel, kteří jsou experty v oborech, jichž se povídky dotýkají. Při psaní jsem tak například konzultovala pilota, lékaře, vědkyni, soudkyni, diplomaty…Těší mě, když mi nějaký uznávaný odborník řekne, že ho oslovila povídka z jeho oboru.

• Míváte tvůrčí blok? Pokud ano, co Vám pomáhá ho prorazit?

Někdy mi to prostě nepíše, ale většinou zkouším psát i tak. Pak to celé třeba smažu, ale to mi nevadí. Beru to tak, že to k psaní patří.

• Když na něčem pracujete, píšete raději každý den trochu, nebo méně často, ale zato větší kus?

Pohádky i většinu povídek jsem napsala, když jsem z vážných důvodů odešla z práce. Byla to složitá doba, ale svým způsobem mě psaní nabíjelo. Psala jsem každý všední den sedm osm hodin, byl to de facto plný úvazek. V současnosti ale chodím do normálního zaměstnání, navíc mám dvě malé děti a těžce nemocnou maminku, takže nemám prostor psát pravidelně.

• Pracujete teď na nějaké další knížce? Nemáte v úmyslu napsat třeba tentokrát většího? Pokud ano, prozradíte o tom něco víc? 😊

Problém je, že den má jen 24 hodin, potřebovala bych tak 28. Netroufám si tedy odhadnout, jestli a kdy zvládnu další knížku. Ale ráda bych.

• A na závěr ještě otázka, kterou pokládám vždy: Co byste poradila lidem, kteří zvažují pustit se do psaní knihy, anebo už s tím začali?

Poradila bych jim, ať si sednou a začnou psát. A když jim to nepůjde, ať to zkusí další den. A když ani to nepůjde, ať to zkusí za týden, za rok, za dva. Když to má přijít, přijde to. Jen to třeba chvíli potrvá. V Argu mi řekli, že jsem příkladem toho, že nikdy není pozdě. To je přece krásný.