
Někdy se ráno probudím a udělám tu chybu, že si otevřu Facebook.
Už po pár minutách scrollování vidím samé starosti. Někdo řeší rozhlasové poplatky, další má nemocného psa, jiný se trápí vztahem… A já si říkám – panebože, tolik problémů kolem.
A pak mi to dojde.
Každý z nás potřebuje někdy vypnout. Každý hledá únik ze své reality. Ať už řeší malé starosti, nebo velké životní krize.
A právě proto má vaše kniha obrovský smysl.
Možná o tom pochybujete. Možná si říkáte, že to, co píšete, nikoho nezajímá. Ale je to přesně naopak.
Víte, v čem je rozdíl mezi čtením a pasivním sledováním seriálu?
U seriálu váš mozek běží pořád napůl. Díváte se, ale myšlenky na účty, práci nebo hádku s partnerem vám stejně prolétají hlavou.
Kniha funguje jinak:
Tohle Netflix prostě nedokáže.
Vzpomínáte si, kdy jste naposledy četli knihu, která vás úplně pohltila? Najednou uběhly tři hodiny a vy jste vůbec nevnímali realitu.
Žádné starosti. Žádný stres. Jen vy a příběh.
Představte si, že tohle můžete darovat svým čtenářům.
Pro mě osobně je čtení jako mentální sprcha. Smyje z hlavy všechny nečistoty dne.
Největší omyl začínajících autorů? Myslet si, že jejich téma nikoho nezajímá.
Lidé čtou úplně všechno. Romantiku, true crime, fantasy, thrillery o nebezpečných chůvách…
Kolik thrillerů o chůvě už vyšlo?
Spousta.
A víte co? Lidé je pořád kupují jako šílení.
Autorka Freida McFadden staví knihy často na velmi podobném motivu – někdo nebezpečný vstoupí do domácnosti. A prodává miliony výtisků.
Proč?
Protože čtenáři nehledají absolutní originalitu tématu. Hledají emoci. Hledají napětí. Hledají únik.
Takže pokud si myslíte, že vaše téma už někdo zpracoval – skvělé. To znamená, že o něj existuje zájem.
To, co dělá knihu vaší, není téma.
Je to váš hlas, váš úhel pohledu, váš způsob vyprávění.
Možná to zní přehnaně. Ale zkuste se nad tím zamyslet.
Když máte v sobě příběh a nenapíšete ho, berete lidem možnost úniku.
Je to, jako byste měli lék na bolest a odmítali ho vydat.
Kolik hodin klidu můžete světu darovat?
To není málo.
Znám lidi, kteří mi říkali:
„Ta kniha mě zachránila v nejtěžším období.“
Možná to zní dramaticky. Ale když procházíte těžkým obdobím, pár hodin úniku může znamenat opravdu hodně.
A někdo takový možná právě čeká na váš příběh.
Dobře. Víte, že vaše kniha má smysl. Co teď?
Začněte silně.
První věta musí čtenáře chytit za límec:
Nezačínejte popisem počasí.
Nezačínejte probuzením postavy. (Pokud se tedy zrovna neprobudila v rakvi.)
Máte jednu šanci. Pokud první kapitola nudí, čtenář knihu odloží. A přijde o těch pět hodin úniku, které jste mu mohli dát.
Nedávno jsem četla knihu, která začínala větou:
„Věděla jsem, že ho zabiju. Jen jsem nevěděla kdy.“
A bylo hotovo. Byla jsem v tom.
Víte, co je na psaní nejtěžší?
Začít.
Ale teď už víte, že to má smysl. Že někdo tam venku možná čeká na váš příběh jako na záchranný kruh.
Napište dnes prvních 500 slov.
Nemusí být dokonalá. První verze nikdy není.
Ale musíte začít. Jinak ten únik z reality nikdy nikomu nedarujete.
Moje babička vždycky říkala:
„Kdo nic nedělá, nic nezkazí – ale taky nic nevytvoří.“
Psaní knihy není o tom být nejoriginálnější na světě.
Je o tom dát lidem to, co zoufale potřebují – možnost na chvíli zapomenout na rozhlasové poplatky, nemocné psy a všechny starosti světa.
Děkuji, že jste dočetli až sem.
A teď běžte psát. Svět čeká na váš příběh.
Každá napsaná stránka může být hodinami klidu pro někoho, kdo to právě potřebuje.
Ať vám to skvěle píše
Veronika 🍀
Pokud raději posloucháte, můžete mrknout na video tady: