Rozhovor s Michalem Březinou: Hlavně se z toho neposrat

Michal Březina se narodil v roce 1977 v Aši. Od roku 2002 pracoval jako redaktor regionálního týdeníku Listy Ašska, později dopisoval do dalších periodik. V současné době redakčně spolupracuje se sci-fi portálem Vanili.cz, píše knižní i filmové recenze a přináší rozhovory s českými autory fantastiky. V roce 2010 mu vyšla sci-fi prvotina Čas vesmírných štváčů a nejnověji pak Měsíční deník (Albatros Media a.s. 2016), o kterém si mj. budeme povídat v následujícím rozhovoru.

Nejdříve pár slov o knížce. Hlavním hrdinou Měsíčního deníku je Marcel Šebesta, bývalý žoldák, který se nechává najmout jako námezdní dělník pro tvrdou práci na Měsíci. Během své cesty i pobytu na našem nebeském souputníkovi si píše deník, který se prostřednictvím Michala Březiny dostává k čtenářům (ke kontaktu nejspíš došlo v průběhu Marcelova průletu do minulosti v důsledku neobratného zacházení se strojem času. Z toho na jedné straně vyplývá, že stroje času do nepovolaných rukou nepatří, na straně druhé byste si museli počkat až do roku 2081, než byste se touto četbou pokochali).

Na obálce knihy najdete varování, které je ve vlastním zájmu třeba brát opravdu vážně: „Četba tohoto deníku vám může způsobit několik nežádoucích trvalých následků:

• Potrháte se smíchy a budete potrhaní.
• Měsíc pro vás už nikdy nebude ta nudná koule, která vám každý večer svítí do okna.
• Jednou provždy vás přejde chuť na rohlík.“

Tolik citace z obálky Měsíčního deníku, k čemu já dodávám: 4) Už nikdy se nezbavíte podezřívavého pohledu na mravence.

Kromě toho, že je Michal členem mé facebookové skupiny Odstartujte svoji knihu, která sdružuje především začínající nadšence do psaní, zaujala mě u jeho knihy i poznámka na Google Books, že Měsíční deník je „nejhumornější sci-fi od dob Červeného trpaslíka“. Jako oddaný fanoušek Davea Listera, Rimmera, Krytona, Kocoura a Holly/-ho jsem po něm sáhla ještě s větším nadšením.

Humor knihy bych sice spíše než k Červenému trpaslíku přirovnala k humoru Stopařova průvodce galaxií (i když zásadní roli zde nehraje ručník, ale rohlík), ale potrhaní budete koneckonců úplně stejně.

Příběh jako takový si o malinko více vychutnáte, pokud znáte knihu První lidé na Měsíci od H. G. Wellse. Michal Březina vzal příběh vynálezce dr. Cavora a jeho zážitků na Měsíci s měsíčními obyvateli – tzv. Selenity a dále ho rozvinul, s Čechem Marcelem Šebestou v hlavní roli. Avšak i ti, kteří zrovna toto od Wellse nečetli (přiznám se, že já znala pouze Válku světů a Neviditelného), si knihu užijí pro její lehkost vyprávění a humorné podání.

A tady už je rozhovor se samotným autorem:

Ahoj Michale, díky, že sis na rozhovor udělal čas. Předesílám, že moje otázky nebudou tak vtipné, jako v případě redaktorky z časopisu Mykózy & My Amálie Zpruzené, tak snad to vynahradíš svými odpověďmi 🙂

Ahoj Veroniko. Pokusím se, ale poslední půlrok jsem přehnaně skoupý na slovo, tak nevím nevím.

Proč ses rozhodl zpracovat příběh Marcela Šebesty, který kráčí ve stopách dr. Cavora? Je Wells Tvým oblíbeným autorem?

Jakmile jsem na zápraží svého 43+4 našel oprýskaný diktafon jakéhosi M. Šebesty, zaposlouchal jsem se do něj a přišlo mi jako skvělý nápad, přepsat jeho úžasné historky na papír a dostat mezi lidi. Tím spíš, že tam často zmiňoval H. G. Wellse, jenž byl mým velmi oblíbeným pisálkem z dob mé naivní mladosti. Od něj jsem tehdy přečetl prakticky vše. A tak vznikla kniha Měsíční deník (dále MD), která je ve své krystalické podobě spíš fanfikšn těch největších jeho fláků jako První lidé na Měsíci, Stroj času. Tam, kde na Měsíci končí Wellsovo zpolitizované dobrodružství, začíná neuvěřitelný příběh Marcela Šebesty, největšího českého drsňáka časů brzy budoucích. Nicméně o toho britského literáta Wellse zas tolik nejde, abych nikoho nepoplašil. MD je spíš série cynicky žertovných eskapád, kde je jeden svérázný Plzeňák konfrontován s docela pokřivenou realitou a na řadu přijdou jeho pěsti a chladná mysl. Ilustracemi opatřil knihu můj kamarád Adam „Butch“ Kubík, jehož úžasnou tvorbu můžete očíhnout zde na butchovinách.

Zaznamenal jsi už nějaké reakce čtenářů na Měsíční deník? Jaký z toho máš pocit?

Až na jednu negativní, která se na internetu objevila den před zahájením distribuce knihy, se sešly reakce vesměs kladné, což mě samozřejmě potěšilo a především nakoplo k další plodné práci. Když Ti zhodnotí knihu někdo jiný než babička, je to vskutku zvláštní pocit a skvělá zpětná vazba. Už to, že mé fantasmagorie někdo přečetl, znamená hodně. A reakce nadšené mě překvapují nejvíce, jelikož MD není vyloženě pro každého. Nacházím v tom tím pádem s těmi lidmi spříznění. Znamená to, že máme stejný humor. Kdo se bere moc vážně, s MD nejspíš dotčeně podloží kredenc. Také mě potěšilo hodnocení lidí v oboru erudovaných – recenzentů (Markéta Tirdilová, Verbal, Jiří Kábrt, Hanina Veselá a Jan Procházka), kteří své pozitivní a zajímavé názory na MD protlačili do časopisů Pevnost a XB-1 a na věhlasné české weby zabývající se fantastikou.

Jakou máš zkušenosti s hledáním nakladatele? Bylo to těžké? Uvažoval jsi i o vydání knížky svépomocí?

Nakladatele jsem oslovil drze a přiložil celý text. První dva se ozvali ihned a seriozně mi vysvětlili, že je to žánrově trochu jinde, než sami zamýšlí vydávat. Třetí s tím problém neměl a hned jsme si virtuálně plácli. Možnost samonákladu pro MD mě nenapadla. To jsem si zkusil kdysi a stačilo.

Jak svou knížku propaguješ (kromě rozhovorů pro klíčové osoby českého knižního šoubyznysu jako jsem já)? Co podle Tebe mohou čeští autoři dělat pro propagaci svých knížek?

Myslíš začínající? Řekl bych, že toho musí udělat hodně, vlastně všechno. Zavedenému autorovi pomáhá jeho jméno, které si vybudoval, nepochybně pracně. Takže, psát a vydávat – udělat si jméno. Chodit s knihou mezi lidi virtuálně i fyzicky. Občas uspořádat autorské čtení v knihovně libovolného města, třeba. Zkrátka, pracovat jako autor. Představa, že nějaký borec napíše knihu, usedne doma do křesla s vizourem v ruce a s očekáváním automatického samovolného úspěchu, je celkem šílená.

Marcel Šebesta má svůj komiks. Zamýšlíš s ním jako s hrdinou něco dál? Nebo pracuješ na něčem úplně novém?

V souladu s jakousi sebepropagací jsem začal vydávat jako občasník komiksové stripy Marcela Šebesty. facebook.com/marcelsebestaMD/. Nebojte se to lajknout, občas se tam objeví i něco vtipného. Co se týče pokračování MD, druhý díl čeká na vydání, třetí mám rozepsaný (trojka bude prequel – děj před Marcelovým odletem na Měsíc). Zdaleka nebylo řečeno vše, Marcelovo dobrodružství napříč časem je potřeba dovyprávět. Fanoušci toho hláškujícího pošuka se mohou těšit na další po čertech bláznivé dobrodružství. Dále mám před finišem klasické S&S fantasy, kde budeme moci sledovat strasti a slasti udatného berserka a jeho osobního kronikáře. A odlehčenou space operu o nezkušeném hvězdném kadetovi, jenž se v průběhu času přetaví v ostříleného žoldáka.

V kolika letech jsi začal psát? Jak ses vůbec k psaní dostal?

Když mi bylo asi dvacet tři let, spoluzaložil jsem v Aši metalovou kapelu a začal smolit první texty, což mě docela bavilo. Najít rýmy na slovo smrt je celkem příjemná kratochvíle. Přišly první povídkové pokusy a já začal dělat na obsáhlé space opeře (Čas vesmírných štváčů), kterou jsem pak všeho neznalý zbrkle vydal právě samonákladem. Nakonec mě napadlo stáhnout ji z prodeje s tím, že na ní ještě zamakám a pokusím se ji později vydat klasickou cestou. Celé story je nyní vytuněné, ale zdaleka nejsem hotový. Příběh pořád roste a svým způsobem je to už pro mě maligní. Ovšem až kniha vyjde, bude to nářez plný proklatě dobrých pistolníků, všehoschopných prsatic, obskurních mimozemšťanů a tuny zábavného děje.

Máš nějaký literární vzor?

Jeden čas mě dokonale okouzloval Jaroslav Hašek. Jednalo se o období hned po fascinaci Wellsem. Ze světové klasiky mě docela bral Heinlein, Adams, Howard. Dnes mám za idoly například současné české autory fantastiky. Obdivuju, jak se dokázali prosadit na tak složitém trhu, jakým je ten náš. A nějaká Matysová prý taky nepíše špatně. Prý chce napsat sci-fi, na což se upřímně těším.

🙂 Díky, uvidíme, co z toho nakonec bude 🙂 Co je pro Tebe při psaní nejtěžší a jak s tím bojuješ?

Konečně těžká otázka. Při psaní je pro mě nejtěžší udržet si koncentraci. Píšu nejčastěji v práci a tam mě právě většinou vždycky něco dost závažně rozptýlí. Kolikrát pak už ani nevím, co jsem to chtěl před týdnem napsat. Píšu-li po nocích doma, bojuji zas s tím, aby mi samou únavou nepadla hlava do klávesnice a nevznikl mi nějaký sotva čitelný zápis.

Ptám se vždy v rozhovorech na pár tipů pro začínající autory. Co bys jim doporučil, aby dělali, nebo naopak nedělali?

Mám na hrbu prakticky jen jednu knihu, tak si myslím, že na rozdávání životních mouder nejsem ten správný adept. Nicméně bych doporučil, nebát se nabídnout svou prvotinu zkušené redakci, nehnat to automaticky přes samonáklad. A pak klasicky: Celý text mnohokrát pečlivě zkontrolovat, neustále tunit a tunit. A nechat to odležet. Vypsat se. Nacpat to pak betařům, kámošům, komukoliv, kdo se dostal za Slabikář. Asi bych i doporučil, nezkoušet za každou cenu přijít s něčím totálně složitým, naopak pro začátek něco jednoduššího, normálního. V základu však vypilovat svou ekvilibristiku a zároveň nepodcenit příběh, zkrátka napsat ne úplně blbou knihu. Pak je jedno, že jste nounejm autor, dobrý nakladatel na vás vsadí i tak. Hlavně se z toho neposrat, jak by řekl Marcel Šebesta.

Díky moc za rozhovor! 🙂

Já dík, konečně jsem to všechno mohl ze sebe vyndat. A to ani nedošlo na žhavé otázky na tělo, uf 🙂