Rozhovor se Zuzkou Hubeňákovou: Spisování je řehole

Zuzana Hubeňáková začínala jako blogerka zaměřující se na témata jako jsou mezilidské vztahy, výchova dětí i ostatní „nástrahy všedního života“. Její blog byl natolik úspěšný, že její fejetony následně začaly vycházet knižně. Mou recenzi na její knížku Vstupte bez klepání, která z těchto blogových příspěvků vznikla, najdete zde.

Zuzka souhlasila, že mi i přes svou vytíženost poskytne rozhovor pro můj knižní blog. Její odpovědi jsou stejně zábavné jako samotná knížka. 🙂

Díky, že jste si na mě udělala čas! Ráda bych se zeptala, jak jste se vůbec dostala k blogování?

Rádo se stalo, potěšení na mé straně, má úcta, milostivá!

Jakési tendence psát jsem měla už jako malé robě. Když se mě na základní škole ptali, čím bych chtěla být, řekla jsem, že sestřičkou v nemocnici. Lhala jsem. Ve skrytu duše jsem chtěla být spisovatelkou, nechtěla jsem to ale přiznat, aby mi to nějaký spolužák nevyfoukl, nezahodil sen stát se hasičem a nelezl mi do zelí, až to jednou roztočím. Do prvního psacího stroje jsem se něco natloukla a slohovky jsem psala s nadšením, které mi pak bolestně chybělo v hodinách fyziky.

Když jsem se mnoho let nato už poněkolikáté přestěhovala do nového města a neměla koho oblažovat svými bezprecedentně svěžími glosami, rozhodla jsem se obtěžovat internet. Velice opatrně a tajně jsem vložila první text a čekala, kdy mi přijde první mail s douškou: „Nepište mi a pokud možno, nepište vůbec.“ To se doposud nestalo, takže nezbývá, než v blogování pokračovat.

Nakolik je ve vašich fejetonech fikce a nakolik realita?

Jednou jsem pozvala svou kamarádku na domácí mojito. Poměrně hezky jsme se picly a úžasně jsme se pobavily, než mi u třetího došlo, že do něj celou dobu nedávám rum. A tak přesně je to i s mými blogy. Je jedno, z čeho jsou. Hlavně, ať se u nich čtenář baví.

Jak na Vás působí reakce čtenářů?

Jako droga. Zpočátku jsem byla regulérně závislá. Reakce prozatím byly povětšinou pozitivní, takže jsem si je dávala v nezřízeném množství. Ale aby nedošlo k omylu – i negativní byly.  Jednou mi jeden čtenář napsal „Co je to za výkal?!“ Od té doby kdykoliv píšu, ptá se mě manžel, jestli zase píšu výkaly.

Narážíte při psaní na nějaké překážky?

Před pár lety se nám dvě malé překážky narodily. K psaní potřebuji ticho, což je neslučitelné se soužitím s našimi zaseklými gramodeskami. Občas se na mě také vykašle múza, ale naučila jsem se to nehrotit a prostě pokorně čekám, až obrazí ostatní a zase se vrátí. Raději píšu zřídka, ale s chutí, než často a na sílu.

Hledala jste nakladatele sama, anebo Vás oslovilo nakladatelství?

Dala jsem si vnitřní závazek, že pokud vyhraju Blogerku roku a žádné nakladatelství se mnou nezačne jednat, přeberu iniciativu. Když jsem vyhrála, měla jsem proto smíšené pocity. Vlastně jsem se vyděsila, protože jsem najednou nabyla dojmu, že většího drzouna svět neviděl. S blogy „o ničem“ se cpát do knihy! Ovšem nedalo se nic dělat, už jsem si to slíbila, dokonce jsem si na to podala ruku a udělala Jelito, kopyto, platí to. To bych se na sebe zlobila, kdybych si nesplnila slib. Vzala jsem proto do ruky Deníček moderního fotra, otočila na zadní stranu, vyhledala kontakt na nakladatelství, které ho vydalo, a zavolala tam. Nikdo to nezvedl, tak jsem to zase na pár měsíců dala k ledu. Pak se ale znovu ozvalo to mé já, které obdrželo místopřísežný slib. Napodruhé to zvedli a požádali o pár informací. Za hodinu a půl jsem dostala jméno své redaktorky a rozjela se akce, o které jsem dlouho snila. Několik dní jsem to ani neřekla manželovi, tak jsem byla v šoku.

Je podle Vás snadné dnes knížky propagovat?

Podle mě je potřeba počítat s tím, že jsou čtenáři zavaleni informacemi a také mnohem kritičtější. Proto je asi fajn umět pracovat se sociálními sítěmi a internetem obecně. Na propagaci z nakladatelství bych moc nespoléhala, té se dostane pár kouskům od autorů zvučných jmen. Chce to štěstí, nápaditost a trochu drzosti. Například dobře vedený facebookový profil může být zdaleka největší propagační prostředek ze všech. Toho je ostatně důkazem i Deníček moderního fotra, který téměř přešel z blogu na Facebook.

Máte při svém vytížení čas na čtení?

Život je otázkou priorit, takže mám. Ovšem je to něco za něco. K životu potřebuji čas s rodinou, číst, psát, malovat, tvořit s dětmi, starat se o zahradu a dům, sportovat, spát nejméně osm hodin denně, vídat se s kamarády a chodit do práce. Schválně si to zkuste napasovat do jednoho týdne.  Takže napínavé věci čtu na vícekrát, což mi kazí požitek.

Čtete ráda české autory? Máte nějakého oblíbeného?

Čtu všechno, co mi přijde pod ruku. Jsem ten typ, co čte i v koupelně složení tvrdého mýdla, když tam nic lepšího nenajde. Z těch dlouhodobějších lásek bych uvedla Ivana Krause, Jana Skácela, poslední dobou jsem fanouškem Aleny Mornštajnové, Evžena Bočka a samozřejmě Dominika Landsmana.

Co byste poradila lidem, kteří se chtějí pustit do psaní, ať už blogu nebo knížek?

Ta nejdůležitější rada je: Pište hned. Nečekejte na až… Prostě to zkuste a uvidíte.

A pro jistotu dodávám – kdysi jsem si představovala, že napíšu jednu knihu a pak budu chodit se skleničkou vína v bílém svetříku se spadlým ramenem po pláži před svým novým domem a vítr mi bude čechrat dokonale upravené vlasy. Ve skutečnosti mám svetřík s jedním ramenem venku jen proto, že na svetřík, který by zakrýval obě ramena, prostě nemám. Spisování je řehole. Dlouhé hodiny sedím u svíčky, mám hlad a hřeje mě jen jektání zubů 🙂 . Takže moje druhá rada (zcela zdarma) zní: zrušte objednávku helikoptéry a pište pro radost. Jakýkoliv kalkul je z člověka stejně cítit. Ale hlavně už nečekejte a začněte!

 Moc děkuju za rozhovor a za užitečné tipy pro nastávající autory! 🙂